Když v roce 1960 vyšla v moskevských Izvestijích výzva ke spisovatelům celého světa, aby popsali jeden den v roce svého života – 27. září – jedním z těch, kdo reagovali, byla i jednatřicetiletá Christa Wolfová z Halle, tehdy začínající svou literární dráhu. Zatímco ostatní se účastnili jen jedenkrát, Wolfová pokračuje v zachycení 27. září v roce dodnes. Sbírka jejích „dnů roku“ 1960 až 2000 vyšla knižně pod titulem Jeden den v roce v roce 2003 v autorčině domovském nakladatelství Luchterhand.

Příznivci Christy Wolfové obvykle nejvíc oceňují její schopnost popisovat všednost života a Jeden den v roce přibližuje, jak tento literární žánr vzniká. Z výstavy k autorčiným pětasedmdesátinám v berlínské Akademii umění v dubnu tohoto roku je zřejmé, že Wolfová je posedlá sbíráním drobností, což byl její způsob boje proti každodennímu zapomínání; schovávala si například i objednací lístky ze Státní knihovny při rešerším ke Kassandře. „Znovu a znovu mě děsí, jak rychle a kolik toho člověk zapomene, když si všechno nezapíše. Ale na druhou stranu: Všechno si zapisovat by nebylo realizovatelné.“ (1960, str. 9). Wolfová si krom čtyřiceti 27. září vede i běžný deník. Je vášnivou epistolografkou: důkazem budiž korespondence s mj. Annou Seghersovou a Brigitte Reimannovou.

Autorka v úvodu tvrdí, že její každoroční zápisky nebyly určeny veřejnosti. Přesto má čtenář pocit, že byly psány pro publikum; některé záznamy mají silněji deníkový, telegramový charakter, jiné jsou reflexivnější. Tím se vynořuje otázka: jak vzniká literatura? Kudy vede hranice mezi strohým popisem dne, politickou úvahou a literaturou? Kdy se ze čtenářské zvědavosti, jak vypadá všední den slavné spisovatelky, stane čtenářské potěšení? Knihu nelze chápat jako „dějiny všedního života průměrného východoněmeckého občana“. Wolfovi patřili k elitě NDR, neměli problémy ani s bydlením, ani se vstupem dcer na univerzitu. Přesto skýtá Jeden den plastický pohled na zmizelý východoněmecký všední den, s jeho produkty, chováním, konflikty a očekáváními. Nelze rozdělit Jeden den v roce na silnější a slabší pasáže. Markantní v knize je proměna mladé horoucí komunistky ve kritickou osobnost o čtyřicet let později.

Jeden den v roce se dá číst jako osobní politická historie Německa. Wolfová byla celý život politicky angažovaná. Na počátku byla 2. světová válka a útěk její rodiny z Landsbergu (dnes Gorzów). Tyto traumatizující zkušenosti zpracovala v románu Vzory dětství (Kindheitsmuster, 1976). Wolfová byla členkou vedení vedoucí politické strany SED, byla ve vedení Svazu spisovatelů NDR. Vystřízlivěla po roce 1968, a naprostý zlom nastal s koncem benevolentní kulturní politiky SED po Biermannově vyhoštění (1976). Spisovatelka celý dospělý život věřila v socialismus jako spravedlivější alternativu společenského řádu, a i když měla později pochyby, nikdy neemigrovala do tehdejší NSR.

Jeden den v roce dává nahlédnout do hluboce vnitřního německo-německého konflikt konsensního člověka, který na vkus některých lidí zašel příliš daleko. Této kritiky si je Wolfová vědoma, a je pro ni bolestná. Sama na sebe stěžuje, že neumí odmítat, a proto se společensky angažuje ve záležitostech, které ji stojí čas, jenž tolik potřebuje ke psaní. Jenže Wolfová byla vychována v duchu své doby jako spisovatel, jenž musí plnit důležitou společenskou roli.

Wolfová zmiňuje své široké společenské kontakty v NDR, po celé východní Evropě i po celém světě. Není prosta autorské ješitnosti a špatně snáší negativní kritiku. Živě se zajímá, co je v literatuře „moderní“. Nezastírá, že akceptovala usnesení politbyra SED o roli spisovatelů ve společnosti, o přikázané literární formě a stylu. Například v 60. letech manželé Wolfovi diskutovali nad korespondencí Lenina s Gorkým. Ale když SED propagovala literární měřítka 19. století a podporovala „regionální“ literaturu, Wolfová rozpoznala, že tento trend vede k provincialitě a netajila se tím. Za to si vysloužila tvrdou kritiku románu Rozdělené nebe (Der geteilte Himmel, 1964). To a mnohé jiné bylo tématem rozhovorů s kolegy z celého světa, a tak čtenář najde v knize zmínky o spoustě zajímavých osobností. Výsledkem deníků jsou časosběrné memoáry psané formou 40 denních zápisků, tudíž zachycují autentický názor té doby, onoho dne a rok. Nejde o událostí viděné s odstupem 40 let, kdy je každý generálem po bitvě – o to je to autentičtější, protože je zachycený „čerstvý stav mysli“ nebo „původní, tj. tehdejší názor“, nikoli korigovaný lety a zkušenostmi a snahou rehabilitovat se.

Autorčin manžel Gerhard Wolf zpracoval vysvětlivky ke každému roku, které usnadňují orientaci v tomto „Who is who kultury Východního bloku“, - i tak by se Jeden den v roce mohl číst. Škoda jen, že chybí jmenný rejstřík, což je pro literaturu tohoto žánru dost důležitý nástroj.

Last but not least: Jeden den v roce ukazuje v druhém či třetím plánu, jak moc je pro spisovatelku důležitá rodina a partner. Gerhard Wolf je životní opora a součástí „instituce Christa Wolfová“, jíž se spisovatelka stala. Ona tvoří a žije psaním; praktický život organizuje manžel. Nelze nevzdechnout: Kolik mužů je k tomu ochotných? Na konci knihy má čtenář pocit, že zná Christu Wolfovou osobně. Natolik je její kniha autentický a poctivý autoportrét a zároveň intimní kronika čtyřiceti 27. září.