Carlos Ruiz Zafón: La Sombra del Viento. Barcelona: Planeta 2001, 565 stran

Ve španělském nakladatelství Planeta v nejbližších dnech vyjde zvláštní ilustrované vydání úspěšného románu Carlose Ruize Zafóna La Sombra del Viento (Stín větru), který byl jedním z největších španělských bestsellerů roku 2002.

Katalánský prozaik Carlos Ruiz Zafón (1964) vstoupil literatury jako autor románů pro mládež (jeho první dílo El príncipe de la niebla, Kníže mlhy, získalo Cenu Edebé za román pro mládež). V současné době žije v Los Angeles a živí se jako filmový scénárista. Jeho pátý román Stín větru se dostal do finále Ceny Fernanda Lary za román za rok 2000. Dočkal se několika desítek vydání ve španělštině i řady překladů (velký úspěch měl například v Německu, kde nadchl i ministra zahraničí Joschku Fischera, který o něm obdivně hovořil na frankfurtském knižním veletrhu; během roku 2004 má vyjít v angličtině, italštině, holandštině, dánštině, finštině, norštině, švédštině a polštině).

Román Stín větru se odehrává v poválečné Barceloně. Vypravěč a zároveň hlavní hrdina je mladičký syn majitele antikvariátu Daniel Sempere, kterému se v dětství při návštěvě tajemného Hřbitova zapomenutých knih dostane do ruky román Stín větru od neznámého spisovatele Juliána Caraxe. Chlapec se románem zcela nadchne a rozhodne se pátrat po osudu jeho autora a po jeho dalších dílech. Pátrání, které s různými přestávkami trvá přes deset let, postupně odhaluje drama tragické lásky, jež zásadně poznamenala osudy celé řady lidí, s nimiž se Daniel v průběhu let setkává. Hledání informací o tajemném spisovateli dovede Daniela až do doby před občanskou válkou, sleduje osudy Juliána Caraxe a jeho přátel i nepřátel za války a nakonec se celý příběh propojí s jeho vlastním životem. Během pátrání se přímo či nepřímo seznamuje s nejrůznějšími lidmi, kteří ho zásadně ovlivňují, a sám poznává lásku a přátelství, ale i zradu, nenávist a krutost. Příběh hledání se tak zároveň stává románem o dospívání mladého muže; dětské okouzlení knihou ho vede sérií formativních zkušenosti, díky nimž si ujasňuje své postavení ve světě a dobírá se základních hodnot, k nimž patří vztah k otci, přátelství, láska.

Významnou roli v románu hraje město, kde se příběh odvíjí, Barcelona, která čtenáři vyvstává před očima jako fascinující místo plné záhad a tajemství a zároveň jako město, jež se jen zvolna vzpamatovává z traumatu občanské války. Historické pozadí děje – občanská válka a první desetiletí vlády generála Franka – je možná jedním z nejpůsobivějších rysů románu. Obraz doby absurdní krutosti, nejistoty, beznaděje a bezmoci, nemožnosti obrany vůči nespravedlivému režimu navíc českému čtenáři často připomene česká padesátá léta.

Jádrem románu je především pečlivě vybudovaná zápletka příběhu Juliána Caraxe a její pomalé postupné odhalování. Daniel nestojí před jednou otázkou, ale před celou složitou spletí záhad a nejasností, za každou odpovědí se skrývají další tajemství, takže autor udržuje čtenáře v téměř neustálém napětí. Paralelní rozvíjení Caraxova a Danielova příběhu navíc umožňuje přerušování přímé dějové linie, což oživuje děj a udržuje čtenářovu pozornost. Dalším oživujícím prvkem je fakt, že Daniel se části Caraxova příběhu dozvídá z vyprávění osob, které vidí situaci ze své perspektivy, vkládají do ní vlastní interpretace a někdy dokonce záměrně zakrývají pravdu, takže příběh se postupně s přibývajícími svědectvími proměňuje a nabývá nové podoby. Dokonalost propracování zápletky a stupňování napětí má své slabiny a svá nebezpečí. Čtenář často dokáže odhadnout další vývoj děje, mnohé zvraty nejsou příliš překvapivé a stupňování napětí někdy působí poněkud uměle. Především v poslední čtvrtině románu, kdy už si čtenář na většinu autorových prostředků zvykne, tyto prostředky poněkud ztrácejí na účinnosti, takže právě tam, kde se schyluje k definitivnímu rozuzlení a napětí by mělo být nejvyšší, čtenář se začíná nudit. Konec románu je spíše zklamáním a sklouzává ke kýči, na jehož hranici román nejednou balancuje.

Vykreslení míst i postav je na jednu straně barvité a plastické, na druhé straně má sklon k typizaci a schematičnosti – románová místa pak působí spíše jako divadelní kulisy doplněné předvídatelnými rekvizitami, postavy občas hraničí až s karikaturou (Danielův pikareskně komický věrný přítel Fermín, jednostranně zlý inspektor Fumero, který už v dětství trápil zvířátka, bezmezně kladný a nezištně obětavý Caraxův přítel Miquel...).

Vedle příběhu, postav a časových a prostorových kulis románu je často komentovaným rysem jeho jazyk, který k sobě záměrně přitahuje pozornost. Je bohatý, silně metaforický, avšak místy až přemrštěný a samoúčelný, takže se občas zdá, že se autor nechal okouzlit vlastními slovy a strhnout k mnohdy nadbytečným jazykovým exhibicím a ve snaze o bohatost a básnickost jazyka někdy paradoxně sklouzává k laciným klišé. Poněkud nepřesvědčivé také je, že všechny roviny vyprávění používají víceméně stejný styl bez ohledu na vypravěče.

Román používá typické rysy klasických žánrů: nalezneme zde detektivku (postupné rozplétání záhady, skládání různých indicií...), thriller (stupňované napětí, neustálé ohrožení protagonistů...), červenou knihovnu (osudová láska na první pohled, incestní vztah...), román dospívání, gotický román (zazděná krypta v podzemí rozpadajícího se sídla, tajemný znetvořený cizinec...). Místy jsou žánrové rekvizity natolik do očí bijící, že čtenář váhá, zda se ve skutečnosti nejedná o parodii, avšak nakonec zdá se, že vše je přeci jen (bohužel) míněno vážně.

Autor se zjevně hlásí k odkazu románové tvorby devatenáctého století (Dickens, Hugo, Dumas...) a zdá se, že jeho hlavní ambicí je aktualizovat tento model pro čtenáře začátku jednadvacátého století. Řadí se k jedné z nejvýraznějších linií současné hispánské populární literatury, pro niž je typická tendence k příběhovosti, propracovaným zápletkám a napětí. Zřetelná je spřízněnost románu Stín větru například s díly populárního Artura Péreze-Reverteho (připomíná zejména Dumasův klub s tematikou antikvářů a prolínáním textuality a reality, ale i např. Hřbitov bezejmenných lodí a jeho překvapivé dějové zvraty a mírně kýčovité postavy). Tento román není bez zajímavosti především jako fenomén populární literatury, která získává velký čtenářský úspěch a zároveň uznání určité části literární kritiky, především díky řemeslné dovednosti spisovatelů a jejich schopnosti pohybovat se těsně na hranici mezi uměním a kýčem. Hlavním cílem této literatury je čtivost a přístupnost relativně širokému publiku, nikoli myšlenková a umělecká originalita, zároveň se však snaží nerezignovat na základní literární kvality. Přes svou komerční úspěšnost se romány jako Stín větru těžko zařadí mezi díla, která zásadně obohatila španělskou, či dokonce světovou literaturu.

Hodnocení knihy: