Případ problematického textu Renauda Camuse se táhl celé dva měsíce. Na jaře vyšla jeho kniha Francouzské tažení, deník roku 1994 (Campagne de France, journal 1994). Vyvolala skandál, jelikož některé pasáže byly označeny za antisemitské, a rozbouřila polemiku o tom, co si spisovatel může dovolit říkat „nahlas“. Celá aféra (petice spisovatelů proti Camusově způsobu vyjadřování, následující petice bránící svobodu projevu, stažení knihy z prodeje) skončila tím, že deník byl začátkem července vydán znovu, ovšem s vypuštěnými spornými pasážemi: s asi deseti stranami bez textu, jen s bílými místy.

Mathieu Lindon se však v článku v deníku Libération (5/7/2000) pozastavuje nad smyslem takového postupu. Renaud Camus sám o tom napsal: „Skutečnost, že z určité knihy zmizí úryvky, které byly po dva měsíce bez kontextu citovány ve všech novinách, je poněkud absurdní. Teď zas máme kontext bez nich…“ Nové vydání zmíněného díla je bohatší o dlouhou předmluvu vydavatele, Clauda Duranda. Vysvětluje v ní, že podle jeho mínění by svoboda projevu neměla být omezována na ty, kdo si myslí to samé, co já, měla by zahrnovat i ty, kdo mají názor rozdílný… Dále připomíná, že nakladatelství Fayard donutily stáhnout předchozí vydání z prodeje ostré výpady Laury Adlerové, ředitelky France Culture, obviňující Camuse z „výroků s rasistickým podtextem“ a Catherine Tascové, ministryně kultury. Durand rovněž předpokládá, že většina novinářů, kteří odsuzovali Camusovu knihu, ji vlastně ani nečetla. Poté, co Campagne de France vyšla, v některých novinách byly uveřejněny oslavné recenze. Teprve M. Weitzmann v časopise Inrockuptibles (18/4/2000) upozornil na to, že některé útoky Renauda Camuse, například proti nápadně vysokému počtu „spolupracovníků židovského původu“ v pořadu Panorama stanice France Culture, mají vysloveně antisemitský ráz. Ovšem podle Duranda udělali v novinách z malého nedopatření velkou aféru. Na důkaz uvádí článek Bernarda Franka z Nouvel Observateur, který se přiznal, že knihu Campagne de France četl dřív, než se kolem ní spustil humbuk, a vůbec ho nenapadlo, že by mohla být nějak závadná. Ironicky pak dodal, že propásl příležitost být prvním, kdo spustí poplach. Durand se hájí, že dílo s bílými stránkami vydávají proto, aby je zachovali „jako jizvy způsobené svobodě projevu…“ Zajímavé je, že úryvky ze zmíněného Camusova deníku obsahovala i kniha nazvaná „P.A.“ (Petite Annonce, tedy: Inzerát), která vyšla v roce 1997 v „domovském“ Camusově nakladatelství P.O.L. Problematické pasáže tam byly taktéž vypuštěny a místa označena zmínkou: „odstavec vypuštěn na přání vydavatele“.