Básník Ivan Achmeťjev (nar. 1950) svou poetiku zformoval v prostředí undergroundu a do rozpadu Sovětského svazu publikoval jen jednou, a to v německém sborníku Miniatury (Mnichov, 1990).

Jeho básně rozvíjejí konkretistickou tradici a minimalismus – prvky rozvíjené v Lianozovu především Vsevolodem Někrasovem, Janem Satunovským, Igorem Cholinem či Genrichem Sapgirem. Seznámení s básnickou řečí Vsevoloda Někrasova – opakování slov, používání citoslovců, vyjádření lomu řeči na co nejmenším prostoru, jeho zvukové a grafické experimenty v rámci básní na Achmeťjeva počátkem sedmdesátých let zapůsobilo tak silně, že o Někrasovovi dodnes mluví jako o svém “učiteli” a dodnes rozvíjí tradici moderní lianozovské poezie.
V první knize Ivana Achmeťjeva vydané v Rusku s názvem Verše a jen verše (Stichi i tolko stichi, Moskva 1993) je každá stránka rozdělena na čtyři “okna” (nebo kartičky), v nichž každé obsahuje nějaké sdělení. Graficky zvýrazněná hranice či ohraničení (a současně jeho překračování) známe již z Někrasovových básní z osmdesátých let. U Achmeťjeva však vyjadřují hranici i ve smyslu protínání či prolínání “obyčejné” řeči a poezie. Tato hranice se stala jedním z jeho hlavních uměleckých postupů při zkoumání jazyka. Zde se jistě odráží i vliv Jana Satunovského, v jehož básních se “žitá” řeč stává hlavním pilířem básní. (Achmeťjev pracoval jako editor na prvním vydání Satunovského poezie v Rusku.)

I grafická úprava významného výtvarníka Erika Bulatova odkazuje k lianozovskému “učiteli”, navazuje na legendární obrazové zpracování Někrasovovy miniaturní básně „živu vižu”. Název sbírky Ivana Achmetěva Stichi i tolko stichi Bulatov zpracovává v podobném duchu. Obraz je však rozvrstvenější, podobně jako Achmeťjevovy básně, které ve srovnání s Někrasovem, vypovídají o tom, co “vidí”, rozsáhleji. Ne na úrovni písmen či slabik, ale především na úrovni slova či jednořádkových výpovědí.
Důrazem na jazykovou hru je Ivan Achmeťjev blízký konceptualismu, ale na rozdíl od jeho hlavních představitelů (například Lva Rubinštejna či Alexandra Prigova) nepřikládá hře větší význam než vyslovení pocitu člověka, jedince, sebe samého. Achmeťjevovy básně jsou značně citově zatížené, často až sentimentální, občas docházejí dokonce k jakýmsi ublíženeckým polohám básnického subjektu, na druhou stranu však překvapují (při vysoké míře hry a ironie) zvláštní stydlivostí, rozpačitostí. Zachování lyrického “já” je snad jedinou tradicí “velké ruské poezie” ve verších Achmeťjeva. Jeho styl je v mnohém ostatním silně “neklasický”: píše kratičké verše vázané volným veršem, propletené vnitřními rýmy – či spíše ozvěnami vnitřních rýmů. Jeho řeč není primitivní, i když působí absolutní “nepoetičností”. Čtenáře však rychle vtáhne do svého mikrosvěta, protože to, o čem píše, je cosi, co “visí ve vzduchu”, čeho se každý dotýká, ale už si to ani neuvědomuje. Vztah k “velké poezii” zformuloval autor takto:

Já
to je fakt
tak neumím

ale já ani
nerozumím
k čemu to je třeba

Achmeťjevovy básně jsou často překvapivé, autor čtenáře dlouho nenapíná, ale předhodí mu cosi, co vlastně dobře zná, nečekaně a s pointou. Mimořádně úspěšné jsou v tomto smyslu básně s erotickou a sexuální tématikou, které tvoří téma poslední knihy Ivana Achmeťjeva Amores (Moskva 2002)

Je nutné zmínit i básníkovu editorskou činnost: systematicky zpracovává a publikuje neoficiální poezii padesátých až osmdesátých let a je kurátorem internetového projektu Neoficiální poezie, v němž je možné najít snad nejúplnější přehled autorů a sekundární literatury v tomto směru.