Do rakouské literatury vstoupil Robert Menasse (*1954) na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Celá osmdesátá léta totiž pracoval jako asistent v Ústavu literární teorie na univerzitě v dalekém Sao Paulu (1981-87), kam odešel po absolvování studia germanistiky, filozofie a politologie na univerzitách ve Vídni, Salcburku a v italské Messině. Když vídeňský germanista Wendelin Schmidt-Dengler počátkem devadesátých let odhadoval vývoj rakouské literatury v následujícím desetiletí, věnoval značnou část svých úvah začínajícímu Menassemu, v němž rozpoznal slibný prozaický i esejistický talent. Netušil možná, že v něm rakouskému literárnímu životu vyroste nová mediální hvězda, kráčející ve stopách Thomase Bernharda, Petera Handkeho či Elfriedy Jelinekové. Menasse dělí svůj autorský záměr rovnoměrně mezi údernou esejistiku, v níž nemá v současnosti v Rakousku konkurenta, a prózu, v níž je řazen mezi vrcholy. Tam ho ale v provokativnosti předčí další mediální hvězda dnešního rakouského Olympu, Franzobel.

Menasse publikoval tři romány (Sinnliche Gewißheit; Selige Zeiten, brüchige Welt; Schubumkehr), jež tvoří volnou trilogii, o níž lze říci, že je vývojovým románem postupujícím v opačném směru. Hegelovec Menasse se pokusil v jednání hrdinů svých textů zachytit vývoj od smyslového poznání k absolutnímu vědění. Smyslová jistota (Sinnliche Gewißheit) z roku 1988 hledala v tomto duchu odpověď na otázku, zda je vědění opravdu jen smyslovým klamem. Hlavní postava románu Roman, kterého Menasse vybavil autobiografickými rysy, vášnivě pátrá v džungli brazilského velkoměsta po prožitku autentična, přetěžuje své smysly, aby nakonec dospěl k poznání, že v jeho nitru a v povědomí se šíří pouhé nic. Blažená léta, křehký svět (Selige Zeiten, brüchige Welt) z roku 1991, které někteří kritici označili za výtečnou knihu o znepokojivém stavu současnosti (i když jsou popisována léta šedesátá), je příběhem o začínajícím filozofovi, který chce v jedné knize podat obsáhlý výklad a vysvětlení současného světa. Kvůli svému marnému záměru se neštítí ani zločinu. Čelem vzad (Schubumkehr) z roku 1995, román o přelomovém roce 1989 na pozadí osobních tragédií obyvatel ospalého městečka na moravsko-rakouských hranicích, představuje v postavě Romana dokonalou personifikaci apatie, pasivity a deziluze člověka doby po-historické, který smysl života a bytí nevidí už vůbec v ničem.

Leo Singerovi, hrdinovi Blažených let, se výklad světa napsat nepodařilo. Možná proto sáhl Menasse sám k milovanému Hegelovi, aby jeho Fenomenologii ducha dovedl k současnosti. Menassův příběh o "pokroku" absolutního vědění v pohegelovské době z roku 1995 má příznačný název Fenomenologie odduchovnění. Příběh mizejícího vědění (Phänomenologie der Entgeisterung. Geschichte des verschwindenden Wissens). Menasse začíná Hegelovým vrcholem - absolutním věděním - a vrací se k počátkům Hegelových úvah - ke smyslům. Svět nerozvíjí Hegelovy myšlenky, ale vrací se k jejich východiskům. Naše vědomí dnes neobsahuje žádné vědění o sobě, vzdalo se všech svých zkušeností, nebo je pervertovalo. Menasse předložil Odduchovněním provokující knihu, která pobouřila hlavně filozofy.

S provokativním kladením otázek Menasse problémy neměl nikdy. Hned několik knih věnoval zdrcující kritice Rakouska a borcení mýtů, které si tato země podle jeho názoru v poválečných desetiletích vytvořila, aby "šťastně" přežila ukrutnosti, jež jí nemilosrdné dějiny minulého století připravily. S odzbrojující přímostí a lehkým ironizováním všudypřítomné "vídeňské frašky" otřásá těžce budovaným rakouským sebevědomím, což mu přináší jednak nadšené ovace intelektuální elity, na druhé straně však mručivou nespokojenost většinového publika. Už první kniha byla v roce 1990 "studenou sprchou". Eseje o rakouském duchu s titulem Estetika sociálního partnerství (Die sozialpartnerschaftliche Ästhetik. Essays zum österreichischen Geist) nabízely zcela neočekávané a s nevolí slyšené vysvětlení vzniku jedné z rakouských specifik - teorie sociálního partnertství jako velmi osobitého druhu poválečné parlamentní demokracie, jíž Rakousko chtělo předejít možným politickým a sociálním otřesům (leželo v příliš exponované poloze v obklíčení komunistickým blokem), ale jejíž pomocí se zároveň vyhnulo nepříjemnému účtování se svou spornou rolí v nacistickém období. Neklid na rakouské politické scéně, blížící se výročí tisíciletí Rakouska (1996) a přijetí země do Evropské unie vyprovokovalo Menasseho v roce 1992 k dalšímu intelektuálnímu úderu - k esejím o rakouské identitě s titulem Země bez vlastností (Das Land ohne Eigenschaften. Essays zur österreichischen Identität). V deseti kapitolách se vyrovnává s rakouskou symbolikou, s národním a vlasteneckým cítěním, pojetím vlastních dějin a s ponecháním země napospas ničivému vlivu cizineckého ruchu. Vlast zůstala Menassemu tématem i nadále. Hlavně jejím politickým vývojem se zabývá ve svých esejích z roku 1999 s názvem Vysvětli mi Rakousko (Erklär mir Österreich).

Jako homo politicus se autor nezapře ani v povídkovém titulu z roku 2009 Já může říci každý (Ich kann jeder sagen. Erzählungen vom Ende der Nachkriegsordnung). Třináct vypravěčů v ich-formě vzpomíná na zážitky a události, které formovaly jejich život – den, kdy byl zastřelen J. F. Kennedy, kdy levicová Frakce rudé armády unesla ve Vídni průmyslníka Palmerse, kdy v Německu padla zeď. Z osobních vzpomínek povstávají dějiny, které každá generace zažívá jinak.

Ve všech esejistických pracích povolává Menasse k podpoře svých názorů na pomoc literaturu. I proto se jeho práce dají číst i jako dějiny rakouského písemnictví posledního půlstoletí. A je to četba, i pro Nerakušana (a možná právě pro něho), navýsost zajímavá.