Citlivost, s níž mnozí duchové meziválečné Evropy předvídali v průběhu dvacátých a třicátých let blížící se tragédii, se dnes již stala mýtem. Jedním z těchto duchů byl také francouzský filozof, matematik a okultista René Guénon, jehož nejznámější dílo, Krize moderního světa z roku 1927, se zabývá právě vidinou zkázy Západu a západní civilizace. Pro dnešního čtenáře je toto dílo zajímavé a poučné ani ne tak z hlediska filozofie dějin a kultury, jak to sám autor původně zamýšlel, jako spíš z hlediska studia kořenů dnešních ideologií a představ o současném světě. U Guénona se totiž ve velice krystalické podobě objevují představy a schémata, jež budou do velké míry určovat vnímání světa po celé dvacáté století a jež, přestože jsou odkazem minulých staletí, často jako taková ani nerozeznáváme.

Zásadním je z tohoto pohledu rozdělení světa na ostře odlišené protiklady Západu a Východu. Zatímco Západ je pro Guénona ztělesněním sklonů k hrubé činnosti, bezbožné modernity, materialismu a fatálního popření jakékoli tradice, Východ je i nadále ztělesněním této tradice, sklonů ke kontemplativnímu životu a ke spiritualitě. Guénon si je vědom zjednodušení, kterého se na Východě dopouští, hází-li čínskou, indickou i islámskou kulturu do jednoho pytle, přechází je však pouhou zastírající poznámkou, že svět islámu je v podstatě geografickým přechodem mezi Východem a Západem, podobně jako je vrcholný středověk přechodem historickým mezi vysokým a nízkým. Toto zjednodušující schéma vytvářející ze složitých a velice členitých historicko-společenských jevů snadno uchopitelné bloky, jež zdaleka není Guénonovým výtvorem a má v evropském myšlení podstatně hlubší kořeny, se pak jako červená nit vine celým dvacátým stoletím až k Huntingtonovi či Caprovi.

Druhým důležitým prvkem Guénonovy vize je cyklické pojetí času, rovněž jistému proudu evropského myšlení vlastní. Cyklické pojetí dějin je nejjednodušší odpovědí modernímu darwinovskému nebo socialistickému evolucionismu, které špatně pochopeny jako by tvrdily, že co je novější, to je lepší. Guénon ovšem upadá do pasti jakéhosi evolucionismu s opačným znaménkem, neboť v souladu se starými představami o čtyřech věcích dějin považuje jakýkoli výdobytek ve sféře kulturní nebo sociální jen za další projev úpadku. Myšlenkovým důsledkem mu pak je stejně jako u jiných eschatologických ideologií vize konce světa, posledního soudu, "rozuzlení dějin", případně pozitivně vnímaný bod obratu.

Guénonovu cyklickému pojetí času inspirovanému indickou mytologií, které připouští pouze trvalou degeneraci, bylo relativně blízké pojetí Oswalda Spenglera (Zánik Západu, 1918-1922, česky chystá Periplum) - mimochodem dalšího studovaného matematika, který se více proslavil v oblasti filozofie a dějin kultury - inspirované tentokrát především myšlením Friedricha Nietzscheho. Spengler chápal jednotlivé kultury jako živé organismy směřující neodvratně od rozpuku k smrti, kteroužto konkretizací se poměrně dobře vyrovnal s nástrahami evolucionismu, jimž příliš obecně uvažující Guénon musel podlehnout. Nejkurióznějším dokladem Guénonova hybridního a zároveň paranoického pojetí dějin je jeho přesvědčení o tom, že "údajný" vynález knihtisku byl podobně jako "oficiální" objevení Ameriky pouhým vyzrazením tajemství, jež mělo zůstat skryto před zraky "obyčejných lidí".

Ostatně stihomam je dalším výrazným rysem mnoha teorií o krizi společnosti a nemá snad ani smysl připomínat, že se zdaleka neomezuje jen na negativní vymezení onoho "židozednářského" spiknutí usilujícího o vládu nad světem. Zdá se, že šíření myšlenek o podobném spiknutí paradoxně nejvíce prospěli právě okultně myslící lidé blízcí "zednářskému" vidění světa. Iracionální společnost může totiž své strachy a nedostatky promítat i do tzv. esoterické tradice, jakési paralelní, "věčné" filozofie, znásilňující vše od gnosticismu po keltskou mytologii a sahající tu k břehům Atlantidy, tu k Ježíšovu indickému hrobu, tu k branám himálajského království Šambhala. Není pak divu, že Guénon v tomto duchu považuje i reformaci a renesanci jen za další projevy úpadku, zdá-li se mu zjevné, že tato období znamenala zásadní odklon od středověkého tajemství, duchovního prožitku a řízení světa "vyššími" principy, a že jen těžce nese rozpad solidních základů mysticizující imaginace.

Ostatně s velmi podobnou nostalgií jako Guénon se k renesanci a reformačnímu hnutí staví i holandský historik Johan Huizinga ve svém díle Podzim středověku (1919, česky 1999). Přestože toto dílo představující myšlenku určité vyspělé civilizace na sociálním i kulturním sestupu vyšlo už v roce 1919, nemohl se jím klasik zániku západních hodnot Spengler pravděpodobně nijak inspirovat, jelikož v anglickém překladu z dánštiny se kniha objevila až o pět let později. I opačnou inspiraci můžeme popřít, neboť Huizinga se v mnoha věcech rozchází jak se Spenglerem, tak s nejrůznějšími podobami darwinistického pojetí dějin. Naopak Guénon se zcela jistě v myšlenkovému kvasu meziválečných let Spenglerovi ani Huizingovi nevyhnul a jeho dílo je tak pro nás dalším střípkem do velice zajímavé mozaiky evropského novověkého myšlení, nebo ještě spíš chybějícím dílem velice rozsáhlé skládačky spojující klasické německé filosofy s moderními kritiky anonymní, odduševnělé, přetechnizované či narcistické společnosti.