Renaud Camus nepatří ve Francii mezi spisovatele nejpopulárnější, ovšem řadí se k těm, o nichž se přinejmenším "ví". Zprvu byl znám hlavně jako esejista, autor zaměřující se na téma homosexuality, brzy se však proslavil tvorbou románovou. Narodil se r. 1946, studoval práva, filosofii, politologii, přiznává, že snil o diplomatické kariéře, avšak láska k psaní ho přivedla na jinou dráhu. Pochází z Chamalieres (v kraji Auvergne), dnes žije v Gaskoňsku ve středověkém hradě, kde se věnuje "estetice samoty" (viz stejnojmenná kniha R. Camuse z roku 1990). Od spisovatelských kruhů se drží v povzdálí, jak říká: "nikoli proto, že bych jimi pohrdal, ale spíš ze sociální nepřizpůsobivosti, nedostatku času a chuti, nevole družit se ve skupinách, ať už jakýchkoli".

Jeho literární činnost je různorodá. Publikoval dosud přes dvacet knih, hlavně v nakladatelství POL. Píše eseje na různá témata každodenního života: Buena Vista Park (1980), Notes sur les manieres du temps (Poznámky o manýrách času, 1985), Esthétique de la solitude (Estetika samoty, 1990), ale i o homosexualitě: Notes achriennes (1982), Chroniques achriennes (1984), autobiografické kroniky: Tricks (1979, 1982), zajímají ho politické a sociální otázky, pravidelně vydává své Deníky: Journal d´un voyage en France (Deník z cesty po Francii, 1981) a další. Věnuje se i románové tvorbě: cyklus Eglogues (Eklogy), Roman Roi (Král Roman, 1983), Roman Furieux (Běsný Roman, 1987). V jeho způsobu podání se mísí humor s posměchem: kupříkladu krátké dílko Le Lac de Caresse (Jezero Laskání, 1991) opatřil podtitulem "próza o ničem", esej Aby nebyl problém se zaměstnáním zas věnoval "mamince, která zcela sdílí mé názory, Jean-Luc Godardovi, jenž naopak vůbec, ale protože jsem ho včera večer zahlédl v televizi, a tomu tři miliony tři sta třicet tři tisíc tři sta třicet třetímu, který za to nemůže, ale..."

V nedávné době vydal esej Qu´il n´y pas de probleme de l´emploi (Aby nebyl problém se zaměstnáním, 1995), již sepsal z podráždění nad pohrdáním časem. "Ztratit práci je obecně považováno za potupné, zahanbující, ostudné. Ovšem ostudné je především nevědět, co si s volným časem počít." Zaměstnání je podle R. Camuse jen způsob, jak získávat příjmy, a jistě ne nejlepší, a navíc na ústupu, vždyť životní minimum lze získat z přídavků na rodinu, podpory v nezaměstnanosti, stipendií, důchodů, výnosů z kapitálu atd. Výhoda druhého postupu je, že získáte čas. Čas, abyste se mohli rozvíjet, stát se sami sebou, vzdělávat se. Práce a posedlost prací musí postupně ztratit svou přehnanou pozici. Volný čas se stane synonymem svobody. Camus zdůrazňuje, že tato esej není dílem intelektuála, jehož by k pohrdání mohla přivést životní renta. Potíže každodenního života spisovatele zná moc dobře. "Jsem spisovatel vzešlý z nezaměstnanosti," prozrazuje, "po škole jsem pobíral podporu. Tehdy jsem začal psát..." Roku 1975 vyšel jeho první román, Passage, a byl kritikou velmi dobře přijat. Od nezaměstnaných, co jeho knihu četli, dostával R. Camus dopisy o tom, jak je povzbudila. Různé spolky ho začaly zvát na diskuse. Ovšem on od počátku omezuje svůj kontakt s veřejností na písemnou formou. "Nejsem žádný rozený mistr, vyjadřuji se s obtížemi. Patřím k těm spisovatelům, kteří píší proto, aby to řekli správně." Z roku 1995 je i zatím poslední Camusův román, L´Épuisant désir de ces choses (Vyčerpávající touha po těch věcech), dílo satirické a lyrické, umělecké a filosofické, prosté a důmyslné.

Roman Roi, tedy román Král Roman (název románu ve francouzštině nese dvojí význam, doslovný převod může znamenat jak "Roman, král" - ovšem správněji by se řeklo "Roi Roman", totiž král Roman -, tak také "román král", tedy královský či o králi) vyšel ve Francii roku 1983 v nakladatelství POL, rok poté znovu pro změnu v Points Seuil. Kritikou byl označen za "velký politický román", "geniálně veselou fikci". V prvé řadě je třeba ho označit za historický román v uvozovkách, neboť geografické a stejně tak i historické údaje jsou vskutku jen zčásti vypůjčené ze světových dějin, tedy těch, jaké se učí ve škole a jejichž výkladu jsme obyčejně nakloněni věřit. Objemný svazek popisuje mnohasetletou historii jednoho královského rodu. A jak je zvykem u báchorek a pohádek, každá perla schovává další příběh: najdeme tu osamělý život malého prince vyrůstajícího na starém hradě ve společnosti urozených dam a svých vychovatelů, tajné avantýry jinak zcela příkladného jinocha, totiž mladého krále, později i jeho milostný příběh s - doufejme - šťastným koncem, ale také příběh dětství a dospívání samotářského chlapce židovského původu z obyčejných poměrů, ústící v nedopovězených homosexuálních přátelstvích a dobrodružstvích, a celou řadu nešťastných i šťastných manželek, mazaných milenek, nemanželské potomky, osudy schopných i lidsky nedokonalých panovníků... to pokud jde o záležitosti řečené privátní. Ovšem dějiny, a podobně i Camusův román mluví přinejmenším stejnou měrou i o jiných věcech. O politice, diplomacii, zločinech, sektách, fanatismu, intrikách, masakrech, válečném běsnění, o lidech bez vlastností či s charaktery pokroucenými...

Román vypráví o Karonsku, smyšlené zemi s kouzelnými horami, panenskými hvozdy a čirými řekami, rozprostírající se v místech, kde jsme při studiu historie byli zvyklí nalézat Rumunsko a Uhersko nebo Maďarsko, sahající až k územím polským... Dějiny Karonska jsou podány vskutku vyčerpávajícím způsobem. Dozvídáme se je tak, jak je postupně sepisuje tajemník posledního karonského krále Romana II., panujícího do roku 1948. Příběh začíná v 10. století a s každým dalším staletím jako by nabíral detailnosti. Jeho autor čtenáře rozhodně nešetří, zejména v první části knihy chrlí jednu dějinnou událost za druhou, tu zdůrazňuje, tu jen naznačuje jejich propojení. Ve druhé části je tempo již volnější, přibývá úvah a situací zdánlivě druhořadých, fakta jsou rozváděna do podrobností. Přesné hranice mezi fikcí a realitou přesně odhalí jen zkušený dějepisec, většina Camusových humorných náznaků ale neujde nikomu: rozhodně nás potěší a pobaví promyšlené názvy zeměpisné, města Proust a Sonntag nebo třeba Tatlin, země Esténsko, Ruselsko, Voldávie, ale i jména osob, postava buřiče Archanděla Gabriela Nomarecka, mladého králova tajemníka Tinita (jenž evokuje postavičku z kreslených seriálů, Tintina)... Zmíněné dvě hlavní polohy celého textu, tedy první, v podstatě faktokrafická, a druhá, zabývající se osudy jednotlivých postav a sloužící vlastně k oživení, dějovému přibarvení románu, doplňuje tak ještě třetí, dalo by se říci kořenící vrstva, jistý způsob přenesení se do zvonokosovské terminologie. Historie skutečná někdy v románu vystupuje jen okrajově, jindy jsou "věrohodné" celé pasáže. Zejména část knihy věnující se období panování krále Romana II. (1927 až 1930 a pak 1933 až 1948) čerpá z moderních dějin tolik, že jí klidně uvěříme. Ať už jde o řádky nebo stránky popisující rozmach nejdřívě fašistických, později komunistických idejí, hrůzy a násilí s nimi spojené. Odpověď na otázku proč román obsahuje tolik fikce vynucuje si hned následnou: proč tu figurují i skutečné děje a co je to vlastně skutečnost. Jako by Renaud Camus zkoušel a pak svým pokusem sám stvrzoval, že ať si vymyslí, co si vymyslí (spisovatel, kdosi jiný?), dějiny se točí dál... a pak že nám nemají připadat někdy nesmyslné.

Pokračováním románu Král Roman je dílo Roman Furieux (Běsný Roman, či Zběsilý román, viz výše. Nakladatelství POL, 1987), popisující život karonského krále po roce 1948, kdy byl zbaven trůnu: Roman cestuje po krásných místech v Evropě a Americe, ztrácí nejen své panovnické poslání, ale postupně i lásku, víru, naději, hlavu...

V Čechách jsme zvyklí, nebo jsme alespoň donedávna byli, číst v historických románech mezi řádky, nahlížet pod pokličku a šťourat se v omáčce, obracet krmi ze všech stran, abychom objevili všechny jinotaje, skryté narážky, zastřená vyjádření toho, co se neříkalo nahlas. V případě románu Král Roman, ač ho autor opatřil mnoha tajemnými chodbami, tedy dlouhými fiktivními liniemi, ač nebrzdil bujnost své fantazie v propojování skutečných a smyšlených událostí, míst, postav, v knize je třeba hledat spíše obecnou paralelu s fatalismem běhu dějin, postesknutí nad nezvratitelností některých dějinných jevů, úžas nad možností jejich opakovaného vynořování, zejména těch negativních. Nabízí se myšlenka, že celé dějiny jsou takovou fikcí nějakého pisálka s bujarou představivostí. Obzvláště srovnáme-li například naše nedávné dějiny s historií Karonska, těžko soudit, které z nich jsou absurdnější...

Možná i zde je možné hledat příčinu úspěchu, který román sklidil v době svého vzniku ve Francii: jako svérázné, jen zlehka přešité převyprávění jakýchsi nepochopitelně zmatených, někdy nedostatečně zprostředkovaných nebo příliš jednoznačně vysvětlovaných událostí, které se odehrávaly během posledního půlstoletí kdesi daleko na východ od francouzského území, mohl kromě do jisté míry osvětové funkce mít ještě další přednost, totiž lákat k dalšímu, hlubšímu ponoření se do historie - Camusův text vskutku čtenáře přivádí k zamyšlení nad během světa, osudem jednotlivců.