Po Francouzském tažení, které nabralo podoby bitvy u Bereziny, se Renaud Camus znovu vydává do bouřlivého útoku třemi novými tituly. Máme se před nimi mít na pozoru?

Číst Renauda Camuse není od jara už jen tak. Je třeba postupovat řádku po řádce, nic nepřehlédnout: žádného Žida, žádnou rasu, žádného "opravdového" Francouze. Tedy, mluvíme o slovech. Bylo by žádoucí mít neustále na mysli proslulé úryvky z Francouzského tažení, jeho deníku vydaného roku 1994, staženého z prodeje, následně opět vloni vydaného Fayardem, ovšem se zabílenými místy. Právě tato místa vyvolala "Camusovu aféru" a panuje přesvědčení, že by bylo dobré na ně nezapomenout. Chvilka nepozornosti, lenosti, svobody a šup, už vás zvou nedbalým, úslužným nebo neuvědomělým. Ve vzduchu je cítit literární policie. Zve vás, abyste nahlédli do tří nových knih Renauda Camuse s podivnými sarančaty, která vám budou hledět přes rameno: jedná se o advokáta, soudce a kulturního návštěvníka města. Advokát navrhuje vyškrtnout sporné pasáže, soudce odsuzuje to, co advokát přehlédl, a host, jako minulého jara, již nabíjí svou pušku, aby do kůže odsouzeného Camuse vysázel tucet slov: reakcionář, kretén, elitář, rasista, atd., a především antisemita. Pro spisovatele je to dost a pro čtenáře, ba i pro kritika, je to příliš. Jak je možné číst si v klidu a pokoji knihu, když má člověk za zády tolik pomahačů spravedlnosti a neustále aby pochyboval o tom, co všechno se může skrývat za slovy? Tedy rada první: než se pustíte do Camuse, zbavte se fízlů.

Camus dobře ví, jakou má v poslední době pověst. Přesto publikuje: je spisovatelem a nechce se "vzdát" - zcela oprávněně. Nejprve vydává u Fayarda svůj deník z roku 1995, Pokoj kamenů. Poté Nečtěte tuto knihu!, dokonale načasovaný titul, u svého starého vydavatele POL: kniha vychází z větvení prvního odstavce Spálených mostů, díla vznikajícího den po dni na spisovatelově internetové stránce (1). Lépe je číst je tam nežli vytištěné na papíře: čtenář tak může rovnou navštívit ty nejnepatrnější pěšinky Camusova území, jako kdyby se slovo za slovem procházel spisovateli pod kůží. A konečně ona narychlo napsaná kniha, kterou žádný vydavatel kromě Les Impressions nouvelles nechtěl: drsný deník z prvních tří měsíců trvání "aféry" (od 9. dubna do 9. července 2000), nazvaný přiléhavě Krkavci.

Krkavci jsou ti, kteří se na Camuse vrhají prostřednictvím tisku, korespondence nebo soudů. Je jich poměrně dost. Přestože má kniha velmi odlišný styl i formu, připomíná Odchod z města Christine Angotové: spisovatel v ní popisuje tak, jak jej zažíval, tedy špatně, vydání své předchozí knihy a zhoubné reakce, které tato vyvolala. Avšak v Camusově případě je to dramatičtější - Camus se stal bezectným hanebníkem. Přesto se zpočátku téměř bavil. Dvacátého dubna, půl jedenácté ráno: "Opravdu nemám štěstí. Proslavil jsem se pouze dvakrát: poprvé před dvaceti lety jako autor pornografie... (jedná se o knihu Tricks z roku 1979, autobiografickou kroniku jeho aktivního homosexuálního života).. a teď jako antisemita..." Ovšem žertovný tón se postupně vytrácí: "Tak to tady máme. Válka." Válka balzakovská, ve které jsou všechny rány, v tomto ubohém intelektuálním světě, který je krutější nežli rozvrácené město, dovoleny. Camus si vede bitevní deník, hodinu za hodinou, jméno za jménem. "Nepřítel" je všude, a v tisku především. Jeden advokát, na kterého se Fayard obrátil, doporučuje spousty škrtů, které pro spisovatele ale znamenají porážku. Píší mu šílení antisemité, aby jej podpořili. Jeden anonym se vydává za soudce Mezinárodního soudního dvora a obviňuje ho. Camus trpí ledvinovou kolikou. Přátel ubývá. Někdy jsou stejně zlí jako ti, kterým čelí: nenávist, nevole pochopit druhého se rozmáhají. Autor si začíná vymýšlet o "aféře" film: jeho roli bude hrát americký herec Richard Dreyfus.

Jedna spisovatelka, dávná přítelkyně, která jej v soukromí podporovala, ho najednou v novinách haní. Spisovatel se dozvídá, že psychoanalitička Roudinescová (2), vlivná manželka dalšího významného Fayardova autora, se ho snaží na místních večírcích zostudit, jak jen to jde: Camus hned rozhodne, že v jeho "filmu" ji bude hrát Josiane Balasko. Humor je jeho poslední zdvořilostí. Když ujišťuje, že není antisemita, obviňují jej psychoanalytici ze zapírání nebo svalují vinu na jeho nevědomí. Jeden dokonce navrhuje, aby spáchal sebevraždu. Jeho mediální podoba jej deprimuje, ale matce se líbí. Zkrátka, cítí se zahnán ke zdi: "Z bahna, kterým mne vláčejí, se nikdy nevyhrabu. Jako spisovatel jsem mrtvý." Opuštěnost toho, jenž vzbudil pohoršení, se točí v bludném kruhu: čím více se ospravedlňuje, tím více je považován za antisemitu. Zdá se mu, jako by ho četli slepci nebo "androidi". Je to velké nedorozumění: "Člověk křičí. Ale jelikož je fotografie bez zvuku, objeví se na ní pouze člověk smějící se na celé kolo, mezi hroby nebo mrtvými těly."

Camus zcela zjevně nechápe, proč jej najednou čte tolik lidí právě takovýmto způsobem, a to z prostého důvodu: opovrženíhodná slova a myšlenky u něj nejsou žádnou novinkou. Ale až doposavad nebyla překročena hranice důvěrného okruhu lidí, kteří jim přivykli a kteří vědí, jak jim rozumět. Znají důvěrně jeho obsese. Pravidelně se těší z jeho talentu, navštěvují jeho sauny, jeho zámek, jeho pýchu i naivitu, znají jeho podrážděnost vůči Židům i odmítání křížení ras, a berou to jako úžasně propracované zrcadlo svých vlastních slabostí. Jeho dílo staví na uvedení jimi na pravou míru a je jím završováno. Camus začíná stále znovu, donekonečna se opakuje a opravuje. Proto mu vyhovuje internet: je možno jej libovolně navštěvovat a opouštět, člověk se v něm ztrácí jako v zahradě plné rozdvojujících se cestiček. Jedna z vět je podtržena, dá se na ní kliknout: objeví se jiné věty, které zase odkazují jinam, atd.: "Každé slovo je bohatě rozvětvenou křižovatkou", která se spisovateli rozprskne do všech stran: každé slovo je jarem pro tohoto solitéra posedlého ustavičným podzimem "ztráty smyslu", jinými slovy smrtí: "Jsem pro všechno, co zaniká, pro všechno, co se ztrácí, pro všechno, co zmizí a co se pokouším zachránit."

A odtud jeho sen o původu, o "opravdovosti" a slovech, která jsou užívána, jako by jejich smysl byl pevně stanoven. Camus je přehradní nádrží: zadržuje "smysl" svěrači svého anachronického jazyka. Pro něj je to jediný možný způsob žití. "Smysl" je jako život nebo čas: uniká, je prchavý. Dnes bude vždy hůř nežli včera. Aby mu nic neuniklo, konstruuje Camus "smyslu" určitý původ a potom kolem něj utahuje smyčku etymologické kravaty. Každé slovo, každý národ pro něj přirozeně dosahuje jisté civilizační úrovně. Je spíše zpátečníkem nežli reakcionářem. Sní o minulosti, o zemi, která nikdy neexistovala mimo něj, a komu se to zamlouvá, nechť jej následuje! Spálené čluny, str. 33: "Hovořím svým vlastním jazykem, nic víc. A rád bych v tom pokračoval. Mluví-li někteří nějakým jiným, výborně! Ať v tom rovněž pokračují. Ale ať neposuzují můj jazyk podle pravidel svého ani mé postoje tak, jako by neměly jiného smyslu než vzhledem k nim. Neobracím se na ně. Nejenže nevyžaduji, aby mne četli, ale dokonce je snažně prosím, aby od toho upustili, to si snad vzpomínáte."

Avšak minulého jara jej z ničeho nic čtou "oni". Slova (Židé, opravdoví Francouzi, rasa, původ) tak nepřirozeně opouštějí jeho úzký okruh a nabývají docela jiného významu: význam, který mají ne ve zcela zjevně nevinné a strnulé mytologii Renauda Camuse ("Původ je pro mne důvodem k sympatiím."), ale v tomto našem světě, který se mu hnusí a který naneštěstí existuje. Camus mluví o Židech tak, jak se to dělávalo v 19. století, před jejich vyhlazením nacisty. A užívá výrazu "opravdový Francouz", aby mohl lépe snít o klasickém údobí, jako kdyby le Pen nebyl býval tento výraz ocejchoval. Celkově vypadá jako hybernát: jako osoba, zmražená kolem roku 1890, přichází opět mezi nás v roce 2000, aby použila ona slova tak, jako by je nebyly zatížily hrůzy tohoto století. Aniž by si uvědomoval jejich vyčpělost, zastaralost nebo smysl, který jim Dějiny připsaly. Jeho tvůrčí projev, byť neobratný, je přeci jen projevem spisovatele: je třeba moci používat slova, zkoumat je, pročišťovat, osvobozovat. Ale také může být projevem nevědomě jednajícího člověka nebo revizionisty. On si toho je vědom a s těmi slovy si hraje: aby zjistil, kde jsou hranice.

Krkavci (Corbeaux, Les Impressions nouvelles, Paris 2000)
Pokoj kamenů, deník z roku 1995 (La Salle des pierres, journal 1995, Fayard, Paris 2000)
Nečtěte tuto knihu (Ne lisez pas ce livre!, POL, Paris 2000)

Podle článku Philippa Lançona, Libération 16/11/2000

1) V Camusově díle Spálené mosty, Vaisseaux brullés, doslova Spálené čluny, koráby, perso.wanadoo.fr/renaud.camus), které je koncipováno jako gigantický inzerát (je tedy záhodné na něj odpovídat) se můžeme leccos dozvědět i o jím založeném sdružení "Pli selon Pli", jehož název pochází od Mallarméa a které pořádá na Camusově panském sídle v Plieux výstavy (mezi nejvýznamnější zastoupené autory patří mj. Joan Miro, Henri Michaux, Roland Barthes, Antonio Tapies a Jean-Paul Marcheschi) a literární čtení a sympózia (Jacques Roubaud, Jean Echenoz, sympózium o motivu zámku, atd.). Ostatně koho to zajímá, ten to najde - píše se o tom v odstavcích plus minus 740, 750. Je dokonce možné stát se členem této asociace (ovšem za roční poplatek 100 FF, bezdomovci, studenti a nezletilí za pade, zazobaní mecenáši si mohou dopomoci k čestnému členství pěti sty, v případě manželského nebo mileneckého páru sedmi).
2) Élisabeth Roudinesco je autorkou druhého svazku významné knihy Histoire de la psychanalyse en France vydané rovněž u Fayarda v roce 1994.