Ihor Hurhula(*1960, Ostriv, západaní Ukrajina)
žurnalista píšící poezii i prózu, pracuje v pedagogických periodikách.

Palác
Stavbyvedoucí Zajec vrtěl hlavou.
"Proč bych já měl opravovat pelech toho zrádce? Ani náhodou. Časy se změnily. Tohle dělat nebudu…"
"Ale budeš," řekl shovívavě vedoucí Juchym Vakula, "budeš mít hlad, a proto budeš."
Lišácky se usmál do vousů a Zajec se mohl vztekat jak chtěl. Stejně nemá na vybranou. Jíst se musí a jinou zakázku firma nedostala. Takže, chlapi, vstávat, jde se na to.
…Palác se tyčil nad plechovými střechami městečka trochu překvapivě. Ani vysoké košaté lípy, ani štíhlé topoly a okolní parky ho nemohly zastínit. I když se zdál na první pohled ubohý, byla z něj cítit urozenost. Jako krásná mladá žena ve starých hadrech. Jen se převléknout…
Když se dělníci prodrali houštinami lopuchů a kopřiv, vyplašili slepice a vrabce, stanuli na zápraží. Nejprve se musí obnovit vnější fasáda budovy. Musí se nově nahodit.
Zatímco se většina věnovala stavění lešení, Zajec s Vakulou šli prozkoumat vnitřek. Tam to zelo prázdnotou, všude samá plíseň a hniloba. Vylámaná okna, popraskané stropy a na stěnách špinavé stopy po dešti. Nohy zakopávají o nánosy hlíny a úlomky štuku a rozbitých cihel. Ve třech patrech budovy převládají menší místnosti. S rozlehlými sály se zde asi nepočítalo. Je vidět, že si majitel potrpěl na ticho a domácí klid.
"Tak takhle si žili, prokletí buržousti," neudržel se Mykola Zajec, "sáli naši krev, vampýři. A ty to teď opravuj, oslavuj zrádce." Těkal očima na všechny strany, cosi si bručel pod nos, odplivoval a šoupal nohama.
"Mykolo, že se nestydíš. Víš ty vůbec, kdo tu žil?" zeptal se vyčítavě Juchym.
"No, kdo..." vybuchl Zajec, "přece Mazepa."
"Nezlob se, ale nezbláznil ses? Z paláce Mazepy zůstala jenom zeď. A tady, tady stavěl Rozumovskyj - poslední ukrajinský hejtman. Slyšel jsi o něm vůbec? S bratrem pomohli Kateřině k trůnu. Právě nám by měla děkovat… A ty furt - zrádci. I Ukrajinu milovali. Pravda, trochu po svém…"
Stavbyvedoucí na to nic neřekl. Teprve za nějakou chvíli zabručel: "No a co, všichni byli stejní - buržousti."
"Haló, kde jste?" ozvalo se zespoda netrpělivě. Spolupracovníci je volali. Stavební tradice se vždy dodržuje - na začátku a na konci se musí na dílo napít.
Na provizorním stole uprostřed dvora stojí řada lahví, červenají se rajčata a zelenají okurky, kolem jsou vyrovnané konzervy. Mykola Zajec se tentokrát opil neuvěřitelně rychle, možná, že mu trochu pomohlo i žhnoucí slunce. Když zvedal sklenku popáté, mával rukou a vyhrkl: "zrádce a buržousta." Co dělat? Přeci se teď nesvalí do okolního plevelu. Hodinku, dvě si pospí a vše zase bude dobré. Všiml si, že ve druhém patře leží rozbitá nosítka. Určitě tu už někdo přespával nebo něco opravoval, anebo prostě kradl, na co přišel. Sotva si lehl, tvrdě usnul.
Temnota spánku se pomalu měnila, až nastal den, sluneční paprsky se draly do pokoje přes husté listí. Odkudsi se line hudba, štěkají psi, jsou slyšet lidské hlasy. Pokoj je bohatě zařízen, stěny pokryty drahými tapetami, jaké Mykola v životě neviděl. Drahé obrazy, zrcadlo v těžkém zlaceném rámu, divany, křesla, nádobí, sošky. Kde to je? Co se s ním děje? Najednou přichází spousta lidí, obklopují ho a naklánějí se nad ním. Pokyvují hlavami a dívají se jeden na druhého. A ani slovo. Ticho. Z toho se Mykolovi udělalo zle. Konečně jedna vysoká, tělnatá dívka v čepci přejela všechny pohledem, ukázala na spícího prstem a promluvila:
"Tady vidíte mého potomka. Jen se na něj pořádně podívejte. Slyšeli jste, co tu říkal?"
Všichni souhlasně přikyvovali.
"Lidé dobří! Ukrajina je plná bodláčí. Na co tekla naše krev? Proč umírali kozáci? Aby se objevila taková opilá zapomnětlivost? Fuj…" A s potěšením plivla Mykolovi přímo mezi oči.
Z toho se probudil. Zmateně se rozhlédl. Ale vidina zmizela. Pusto, kupy rozbitých cihel, prach. Dírou ve zdi se sem dere zářivý sluneční paprsek. Mykola vyskočil na nohy. Něco se v něm hnulo. Vyběhl rozhodně na zápraží, kde jeho pracovníci těkají bez práce. Očividně se nemohou dočkat konce pracovního dne.
"Chlapi, do práce!" křikl silným basem. "To tak, flákat se! A poslouchejte: dokud to tady neskončíme, neuklidíme, neuděláme, jak to bylo - ani kapku do huby. Rozumíte? Tak dělat. Ještě je čas!
Dělníci nevěřícně zírali: "Co je s ním?" To se ještě nestalo, aby po poledním "zahájení" někdo pracoval. Nikdo nemohl pochopit tu změnu stavbyvedoucího. Jen Juchym Vakula záhadně mhouřil oči a tajemně se usmíval do svých kozáckých vousů.
Mykola Zajec rozdával energicky příkazy, lidé se začali hýbat a když se práce rozjela naplno, ucítil na tváři vlhko, které kvapně setřel.
// Překlad Rita Kindlerová

Pět set
Střední postavy, plavovlasý, se sotva patrnými šedinami, oblečen do džínoviny, přistoupil k pultu a s upřeným pohledem se zeptal:
"Kolik?"
"Co, kolik?" nepochopila.
Ach tak. Okamžité ztuhnutí, pak nelíčený vztek:
"Co si to dovolujete?"
"Nerozčiluj se, holčičko," s milým úsměvem vedl muž svou. "Nejsem zdejší. Umřela mi matka. Zítra se vracím do tajgy. Už mě pak nikdy neuvidíš. Zaručeně. Tak se neukvapuj a pořádně si to rozmysli. Já se tu zatím trochu projdu. A ty si to rozmysli a napiš na papírek. O. K.?"
Džínový typ pokračoval dál mezi pulty, s předstíraným zájmem o zboží, a ona se přece jen zamyslela. No co, peníze se hodí. Ne. On provokuje, vysmívá se… Možná to myslí vážně… A co když je to maniak? Čert ví… To je situace…
"Tak copak jsi vymyslela, kočičko?"
Zachvěla se a pokusila o úsměv.
"Tak cos vymyslela?"
"Čert to vem. Tumáš." A načmárala na kus papíru číslici 500. Bylo to první, co ji napadlo.
Dvěma prsty vzal opovržlivě ten útržek, mrknul na něj, pak pozorně na ni.
"Dobrá. Kdy končíš?"
Džínový sexuální maniak (tak už ho stihla nazvat) se objevil s kyticí nádherných rudých růží. Zatímco jeli taxíkem, usilovně přemýšlela jak se zbavit těch květin. Sousedi všechno vidí. Bude jí pak trapně před Antonem. I beztak jim to neklape.
"Zapomnělas květiny," připomněl džínový, když opouštěli auto.
"Aha, ano, květiny," předstírala úsměv.
Přece jen se našlo řešení. Zakryla kytici rozepnutým kabátem.
…Džínový dostal všechno, čeho se mu zachtělo. Ukojila všechny jeho rozmary. Tolik jich zase nebylo. Nicméně se nade vším jaksi vznášelo: "Zaplatil jsem - tak dělej." Opravdoví milenci jsou nějak měkčí a něžnější. Prosí. Ale tihle si bezohledně berou, co chtějí.
Mrštila penězi pod stolek, na kterém doutnaly vajgly mezi jídlem a pitím. Dlouho se myla. Nořila se do vody, stála pod sprchou, znovu vana… Zdálo se, že je to pořád málo, že to nestačí. Tolik šampónu a mýdla na sebe nikdy nevyplýtvala…
Zachumlala se do županu, s chutí potáhla z cigarety a hodila do sebe sklenku dobrého koňaku. Pod stolem se nohou dotkla čehosi hladkého. Aha, peníze. Pět zelenavých papírků. Vzala je do ruky, ohmatala, prohlédla na světle. A rozesmála se. Bleskla jí hlavou myšlenka:
"Ty huso. Vzalas málo."
Anton ten večer nevolal. Byla ráda. Ale telefon mlčel i v následujících dnech. Zneklidněla.