Sociální paměť
Welzer, Harald: Můj děda nebyl nácek 2

Sociální paměť

V Drážďanech se jedna vědecká přednáška postarala o ostrou výměnu názorů: Mnozí starší obyvatelé Drážďan přišli, aby si poslechli výklad historika Helmuta Schnatze o ničivém útoku na Drážďany v únoru 1945, a rozhořčili se nad jeho vysvětlením, že...

V Drážďanech se jedna vědecká přednáška postarala o ostrou výměnu názorů: Mnozí starší obyvatelé Drážďan přišli, aby si poslechli výklad historika Helmuta Schnatze o ničivém útoku na Drážďany v únoru 1945, a rozhořčili se nad jeho vysvětlením, že jeden důležitý aspekt jejich vzpomínek jednoduše nemohl odpovídat historické skutečnosti. Šlo zde o mýtus, že 14. a 15. února, po prvním útoku, prý nízko letící letadla pořádala hony na lidi. Skutečnost, že ohnivá bouře, která byla způsobena bombovým útokem, by britským letadlům znemožnila útočit na cíle uvnitř hořícího města, přesvědčila posluchače právě tak málo jako pečlivá analýza letových plánů a palubních deníků, jež nikterak nedokládaly pravdivost vzpomínek drážďanských obyvatel. To bylo přítomnými pamětníky chápáno jako útok na jejich vzpomínku na „stříbrolesklé“ létající pronásledovatele a zoufale prchající lidi.
Jak ukazuje tento příklad a mnohé pasáže z našich rozhovorů, máme při naší otázce po komunikativním tradování dějin co do činění nejen se vzpomínkami na prožité, ale primárně se vzpomínkami na vzpomínky, které byly a jsou vyprávěny. Pokus o načrtnutí teorie komunikativního tradování minulosti souvisí zejména se simultaneitou (s. 196) různých procesů, jež se odehrávají v situacích, v nichž je, jak to nazývá Angela Kepplerová, společně „páchána“ minulost.
Na pozadí našeho výzkumu lze z pohledu teorie tradování ještě jednou diskutovat o následujících procesech:
- procesu aktivního, společného vytváření minulosti v rozhovoru,
- procesu zaplňování prázdných míst ve vyprávěných historkách ze strany posluchačů a roli, kterou přitom hrají kulturní schémata,
- procesu přisvojení si vyprávěného podle měřítek toho, co posluchačům (a potenciálním dalším vypravěčům) dává smysl,
- vázanosti tohoto smyslu na emoční a normativní požadavky, které svým členům ukládají jednotlivá vzpomínková společenství.

V kapitole o rodinné paměti a společném vytváření minulosti v rozhovoru jsme učinili dvě hlavní zjištění. Za prvé musejí historky splňovat tři kritéria, aby bylo možné je tradovat: Musejí být otevřené a útržkovité, tedy nabízet prostor pro dotváření a doplňování prostřednictvím posluchačů, musí být možno je asociovat s vlastní zkušeností posluchačů a konečně sama situace vyprávění musí mít charakter zážitku, tzn. mít emocionální význam pro posluchače. Za druhé se zřetelně ukázalo, že rodinnou paměť – nebo obecněji: sociální paměť vzpomínkových společenství je třeba chápat jako fiktivní jednotu, k níž se jednotliví členové vztahují se svými individuálními verzemi historie, kterou považují za společnou pro daný kolektiv. To je míněno Halbwachsovou formulací, že „každá jednotlivá paměť je ‚úhlem pohledu‘ na kolektivní paměť.“ Každý člen určitého vzpomínkového společenství tedy pohlíží z jiné sociální a časové pozice na to, co považuje za minulost jeho vzpomínkového společenství, pročež nutně rozvíjí individuální verzi téže minulosti; (s. 197) zároveň jsou ale všechny individuální verze motivovány touto fikcí, která je sdílena všemi členy, neboť se jedná o tutéž vzpomínku na společnou historii. Dále se ukázalo, že tato fiktivní jednota anebo implicitní dohoda o fikci společné paměti má tu funkci, že zajišťuje koherenci a identitu vzpomínkového společenství - mj. tím, že se vyprávějí pořád stejné historky právě proto, že jsou každému jednotlivci už známé a jako takové jsou stálou pojistkou, že člověk svou historii sdílí s dalšími členy skupiny zvané „My“, do níž patří.

V tomto okamžiku není vyprávění nějakého příběhu žádný uzavřený děj, nýbrž, řečeno s Hansem Georgem Gadamerem, „fáze výkonu procesu porozumění,“ na němž se, jak bylo ukázáno, posluchači aktivně podílejí. Při tomto společném konstruování příběhů je třeba mít na zřeteli, že čistě jazyková komunikace, jak známo, neexistuje. Existuje vždy jen taková komunikace, která je doprovázena gesty, mimickými reakcemi, parajazykovými vyjádřeními apod. V situaci rozhovoru se překrývají různé znakové systémy a četné roviny možných vyjednávacích procesů. Právě proto však lze ústně vyprávěný příběh chápat nejen jako fázi výkonu procesu porozumění, ale jako text, dle Umberta Eca, jehož interpretace je součástí jeho tvorby.
Základní axiom interakcionistické sociální psychologie spočívá v tom, že člověk hovoří tak, jak očekává, že někdo druhý očekává, že bude hovořit - každá promluva musí tedy již obsahovat akceptujícího druhého. Přítomnost posluchače je proto určující pro předmět každého vyprávění. Avšak posluchač nefunguje v situaci vyprávění pouze jako empirický protějšek, ale také jako modelový posluchač, jenž má následovat instrukce vypravěče, který je taktéž modelovým vypravěčem. Ten totiž, jakožto člen nějakého dalšího socializačního a vzpomínkového společenství, vypráví historku, (s. 198) která se odvíjí nejen z bezprostřední a individuální situace, ale je též určována všemi dalšími historkami, které mu kdy byly vyprávěny a z nichž načerpal své vědění o modelech a zápletkách, jež historky, jako je ta jeho, teprve umožňuje vyprávět.
Jinými slovy: I příběh, který se v individuální rovině vypráví tady a teď, je pouze jedním článkem v mnohem širší intertextové síti. Do té míry se v ní střetávají vedle bezprostředních a jedinečných podmínek empirické situace vyprávění též velmi všeobecné a nadsituační modely vnímání a interpretace.
Přesto nemusí by vypravěč totožný se subjektem vyprávěného příběhu a může vyprávět cizí zážitky jako vlastní: a i jako autentický Já-vypravěč se nachází ve zcela jiném okamžiku svého životního příběhu a hovoří jako někdo jiný, než kým tehdy byl. V každém případě dává svým posluchačům množství instrukcí, jak má být daný příběh poslouchán („To si musíš představit takhle“; „To jsem byl tehdy ještě“; „Člověk o tom takhle přece nepřemýšlí“; „ Já říkám […] a on říká“ atd.). Textové strategie tohoto druhu předpokládají vedle empirického posluchače také modelového posluchače – což je vidět obzvláště v mezigeneračním rozhovoru, kde nikdy nic nevypráví pouze konkrétní starší člověk konkrétnímu mladšímu člověku, ale vždy spolu hovoří též příslušníci generačně odlišně definovaných kolektivů, tedy zástupci různých vzpomínkových společenství. Všeobecněji a metaforičtěji řečeno, za jednotlivými mluvčími stojí vždy sbory jejich odlišných skupin zvaných My, které spoluurčují jak rámce vyprávění, tak rámce slyšeného.
Vedle toho platí v bezprostřední komunikaci „dohoda o fikci“: Spolehne-li se už člověk na určitý příběh, pak musí uvedené skutečnosti a jednající osoby brát v rámci tohoto vyprávění jako skutečné. Tato dohoda může být ovšem snadno rozvázána („To jsem teď nepochopil“), stejně tak ovšem může být opět uzavřena („Ach tak“), přičemž zde pro zachování komunikačního vztahu mají svou úlohu sociální konvence.
(s. 199) Důležitou roli dále v aktu vyprávění a poslouchání hraje předpoklad existence: Posluchač vychází z toho, že se sdělené události skutečně staly – může je dodatečně zpochybnit, bezprostředně však musí předpokládat jejich existenci, aby příběhu vůbec mohl porozumět. Stěžejní důležitost pro vytváření minulosti v rozhovoru má však poslední aspekt: Vyprávění musí dávat prostor pro aktivní identifikaci s posluchačem, tzn. že musí obsahovat mezery a prázdná místa, která může posluchač zaplnit prvky ze světa vlastních představ a střípky svého vědění. Teprve poté může přijmout vyprávěný příběh za vlastní, přičemž se ovšem cizí příběh skutečně stává příběhem vlastním, to znamená: novým příběhem. Že je toto centrálním hybným momentem procesu, který nazýváme „tradováním“, jsme, jak doufáme, ukázali v první kapitole.
Nyní je ovšem třeba ještě položit otázku, jakým materiálem naplňuje posluchač vyprávěný příběh a jakým způsobem jej přijímá za vlastní. I zde nabídly naše rozhovory mnohá vysvětlení: Zřetelně se ukázalo, že nejen příslušníci pamětnické generace doplňují svá biografická vyprávění různými dílčími příběhy z filmů, románů a vyprávění jiných – i děti a vnuci používají mediálně předpřipravené obrazy a scénáře, aby si dokázali představit a osvojit příběhy svých rodičů a prarodičů. Přitom se obzvláště zřetelně prokázalo, že předmět dále vyprávěného příběhu je tím pestřejší a plastičtější, čím jednoznačnější a působivější jsou filmové předlohy, jež jsou používány pro ilustraci vyprávěného příběhu. Takto může být referováno dokonce o pocitech tělesné úzkosti či nepříjemném zápachu (jako v případě pana Schmitta, který vyprávěl o zážitcích svého otce v ponorkové válce).
Další fenomén, který lze v této souvislosti zmínit, je fenomén změny rámce, jenž má pravděpodobně úzce spojen s šířením stále týchž obrazů ze „Třetí říše“, vyhlazovací války a holocaustu. (s. 200) Skutečnost, že i pamětnice a pamětníci z řad pachatelů používají takové způsoby líčení, které vycházejí z obrazů a asociací o holocaustu, aby ilustrovali a podtrhli své vlastní utrpení, má pravděpodobně hodně co dělat s ikonifikací určitých obrazových dokumentů, jež se emancipovaly od historických a sociálních souvislostí svého vzniku a staly se pevnou součástí sociální obrazové paměti. „Působí přitom osobitě nadčasově a bez prostorové vázanosti. Zastupují všeobecně zločiny národního socialismu, jejich ‚obraz‘ a představu systému koncentračních a vyhlazovacích táborů […]. Nechávají vzniknout hrůznému, němému a nepochopitelnému ‚To bylo tehdy‘.“
A jsou to právě takové mimosituační a ahistorické obrazy děsu, jež stojí v imaginativním obrazovém prostoru situace vyprávění, hovoří-li pamětníci o svých „transportech v nákladních vagonech,“ o „odvozu mrtvol na náklaďácích,“ o „ranách pažbami vojenských hlídek,“ jimiž se zaštiťují ve stavu úplného vyčerpání. Tyto obrazy vytvářejí možnost imaginativní vizualizace vyprávění, a tím mimoděk vyvolávají empatii, zejména v souvislostech, které by za jiných okolností evokovaly spíše skepsi. Zde se ještě jednou ukazuje, že v procesu tradování minulosti hraje emocionální dimenze zprostředkování a názorného představování větší roli, než kognitivně reprezentované vědění – to se, jak se zdá, dalece projevuje v aktivní snaze rekonstruovat vyprávěné příběhy a vyplňovat prázdná místa. A jak bylo ukázáno, prázdných míst je hodně. Právě historky, v nichž je vše nejasné - čas, místo, jednající osoby, kauzální souvislosti atd. -, otevírají široký prostor pro každou individuální, imaginativní re-inscenaci zážitků, o nichž referovali rodiče a prarodiče, a nabízejí zároveň pružnou možnost, jak zajistit fiktivní jednotu rodinné paměti. Kde se neříká nic konkrétního, kde se hovoří „prázdně“, existuje největší potenciál pro shodu. Ale tento prázdný prostor má strop, jenž je tvořen závazkem loajality rodinných příslušníků, (s. 201) a má stěny, které sestávají z jednoznačné samozřejmosti, z níž vycházejí všichni zúčastnění – vypravěči jsou „dobří lidé,“ situace, v nichž se nacházejí, jsou „nátlakové“ a „nebezpečné“, „Rusové“ jsou „zlí“, „Američané dobří“, „Nacisti“ jsou vždy ti druzí atd.
Jinými slovy je prázdné místo definováno sociálně konvenčními způsoby výkladu a metodami zařazování prožitého a sdělovaného: skrze topoi a výkladové vzorce, přičemž obzvláště druhé jmenované nabývá účinnosti nejen ve formě obsahových daností, ale též jako generalizovaný módu vnímání, přisuzování a zařazování. To znamená, že v sociálním procesu tradování nejde v žádném případě pouze o další předávání dílčích narativních příběhů, které mohou být a jsou kombinovány tak a tak, ale vždy též o organizační strukturu těchto kombinací, která předem určuje, v jakých rolích mohou jednotlivý aktéři vystupovat a jak je třeba interpretovat to, co prožili. Proto je to často tak, že to, co je tradováno, je spíše emocionální dimenze, vyznění atmosféry vyprávěného, zatímco obsahové souvislosti – situační okolnosti, kauzality, průběhy údálostí atd. – jsou volně obměňovány tak, jak to pro posluchače a další vypravěče nejvíc „dává smysl.“
V rámci našeho zkoumání lze doložit, že proces komunikativního tradování dějin se odehrává na principu montáže, přičemž různé narativní a obrazové dílčí příběhy jsou montovány dohromady se zcela odlišnými historickými a subjektivními časovými charaktery. Toto neustálé doplňování a montování je procesem oživování, a tím se můžeme vrátit ke zjištění, že paměť rodin a dalších vzpomínkových společenství nestaví na omezeném a fiktivním inventáři útržků vzpomínek, nýbrž že tento inventář podléhá permanentnímu přepisování, které se děje právě aktualizací procesu nazývaného „conversational remembering“. (s. 202)

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Harald Welzer, Sabine Mollerová, Karoline Tschuggnallová: Můj děda nebyl nácek. Nacismus a holocaust v rodinné paměti. Překlad Hana WagnerováFilip Huněk, Argo, Praha, 2010, 208 s.

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse