Dámy z Grace Adieu
Clarke, Susanna: Dámy z Grace Adieu

Dámy z Grace Adieu

Všemožnými cenami ověnčeného románu Susanny Clarkové Jonathan Strange a Pan Norrel se i u nás prodalo zhruba deset tisíc výtisků. Nyní mají fanoušci možnost vrátit se do kouzelné Anglie přelomu 18. a 19. století a dozvědět se víc o báječném světě, který Clarková tak samozřejmě oživuje ve svých dílech.

Všemožnými cenami ověnčeného románu Susanny Clarkové Jonathan Strange a Pan Norrel se i v České republice prodalo zhruba deset tisíc výtisků. Nyní mají fanoušci možnost vrátit se do kouzelné Anglie přelomu 18. a 19. století a dozvědět se víc o báječném světě, který Clarková tak samozřejmě oživuje ve svých dílech.

Strange a Norrel jsou, jak si mnozí čtenáři vzpomenou, největší žijící mágové v celé Anglii a svými kouzly dopomohli mimo jiné i vévodovi z Wellingtonu k vítězství nad Napoleonem. Mnohovrstevnatý román se ale v jedné ze svých linií zaměřuje i na střet lidského světa s Férií, tedy zemí kouzel, ve které vládnou podivní a nepříliš lidští elfové (kteří ostatně britskou literaturu provázejí po dlouhá staletí).

Je až mrazivé, s jakou lehkostí a rychlostí dokáže Clarková své čtenáře vrhnout zpátky v čase i prostoru tam, kde je chce mít. Pokud jste už jednou přistoupili na její hru a připustili, že se vám v jejím magickém časoprostoru líbí (a je to snadné, tak snadné), necháte se vtáhnout do knihy Dámy z Grace Adieu a jiné povídky během několika málo stran (v románu to trvalo zhruba desetkrát déle, ale ten má stran téměř sedm set).

Clarková sama přiznává, že jí trvalo nějakou dobu, než sama sebe přesvědčila, že na psaní povídek není nic špatného a že rozhodně nejsou nižším žánrem než román. A dobře udělala: povídky jsou totiž neméně půvabné než její románový debut, a potěšeni budou tentokrát opět zejména i ti čtenáři, kteří si s chutí užívali její bohaté poznámky pod čarou. Dámy z Grace Adieu jsou totiž jakousi velkou poznámkou pod čarou k Jonathanu Strangeovi, v níž autorka košatí svůj svět, zaplétá do uvité kytice pučícího romantismu další a další květy, které velmi povedeně dotvářejí původní knihu a přidávají to, čemu vinaři říkají „aftertaste“. Clarková totiž rozhodně dokáže působit na všechny druhy čtenářových vjemů.

V první povídce se jedinkrát setkáváme s hlavním protagonistou předchozího románu, s Jonathanem Strangem. Ten zavítá se svou chápající manželkou na venkov, kam jedou navštívit jejího bratra. Shodou okolností se Strange připlete do cesty třem čarodějkám, na které není ani on, ani celá úctyhodná britská společnost ještě zdaleka připravena.

Druhá povídka, Na Vilným veršku, je asi tou nejspecifičtější. Nejedná se o nic jiného než převyprávění pohádky o předení lnu za pomoci tajemného permoníka – tedy elfa. Paní musí uhádnout jeho jméno, jinak by mu propadla tělem i duší. Zvláštnost povídky spočívá v použitém jazyce. V původním znění se jedná o suffolské nářečí, které se překladatel Viktor Janiš rozhodl převést do nářečí podkrkonošského. Převod je funkční, polemizovat lze snad jen s výběrem označení permoník. Čeština chápe permoníky zásadně jako skřety a skřítky spojené s podzemím, a to jak přírodním, tak lidmi vytvořeným. Je sice pravda, že elfové v pojetí Clarkové pod zemí kdysi žili, ale ani v povídce, ani nikde jinde se neříká, že by tomu tak bylo v současnosti.

Povídka Paní Mabbová patří k vrcholům celé knihy. Vypráví opět příběh takřka pohádkový, o chudé dívce, jíž zlá elfí paní odvedla milého. Dozvíme se, kterak jej nebohá dívenka získala zpátky, přičemž musela překonat nejrůznější tabu a prokázat nemalou odvahu. Při čtení lze jen těžko uvěřit, že jde o dílko autorky 21. století, a nikoli počátku století devatenáctého.

Velké kouzlo v sobě skrývá i drobná črta Jak se vévodovi z Wellingtonu zaběhl kůň. Příběh se odehrává ve vesnici Wall, a celá povídka je poctou Neilu Gaimanovi. Právě ve vesnici Zeď totiž začíná jeho žánrově příbuzná kniha Hvězdný prach. Naneštěstí jediná zjevná indicie celého příběhu je právě název vesnice, ve které se odehrává. Naneštěstí proto, že notoricky známý Hvězdný prach její jméno počeštil, zatímco zde zůstává v překladu ponecháno v originále. Tohle nepatrné smítko však nemůže zkazit radost všem čtenářům, kterým intertextový vtip dojde.

Nejoriginálnější a nejlépe vystavěnou povídkou je Pan Simonelli aneb Elfí vdovec. Jedná se o deníkové zápisky mladého Alessandra Simonelliho, jenž se ujímá farnosti na odlehlém venkově a dovídá se zde daleko více o životě a o svém původu, než by si jen troufl tušit. Skvěle vystavěná zápletka i živé a uvěřitelné postavy dohromady s magií elfů i magií místa daly vzniknout povídce z těch, na které se vzpomíná ještě dlouhou dobu po přečtení. A to je, jak říká Arnošt Lustig, nejvyšší známka povídkové kvality.

Knihu Dámy z Grace Adieu je třeba doporučit každému čtenáři, jenž je zadobře se svou fantazií. Je zcela jedno, jestli už četl či nečetl Jonathana Strange a pana Norrela (kteroužto knihu lze v současnosti zakoupit v českém znění za směšných 149 Kč). Pro znalce románu se bude jednat o více než příjemný návrat na stará známá místa. Pro nováčky pak půjde o lehkou ochutnávku, která je ohromí množstvím příjemných vjemů. Ovšem pozor! Jedná se o četbu velmi návykovou.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Překlad Viktor Janiš, Argo, Praha, 2009, 224 s.

Zařazení článku:

fantasy

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Magda de Bruin,

Já tedy poznámkami za textem rozumím taky třeba slovníček indonéských výrazů vyskytujících se v určitém románu, tedy bez hvězdiček přímo v textu (vzpomínám si, že se to tak dělalo i v dětské edici Knihy odvahy a dobrodružství, kde se např. u Plavčíků kapitána Bontekoea nebo u Vinnetoua vzadu uváděla i výslovnost cizích jmen apod.). Vychází se z toho, že než se člověk pustí do čtení, knihu si obvykle prolistuje celou, takže se o poznámkách dozví včas (a je na něm, zda a ve kterém stádiu čtení - průběžně, najednou předběžně, najednou dodatečně - do nich nahlédne, případně zda při čtení v duchu vyslovuje Vinnetoua s "ou" nebo s "u").

Jan Vaněk jr.,

Separátní poznámky za textem vytrhují už nutností listovat pořád sem tam,* čtenář musí hlídat, kdy vlastně narazí na něco dalšího, k čemu si má přečíst vysvětlivku,** když to udělá, tak ho ruší, že si zároveň přečte ty okolní, v principu by mohl úplně přehlédnout, že v knize jsou, dokud nedočte...


Vysvětlení, která si překladatel připíše přímo do textu, pohříchu namnoze vedou k tomu, že vypravěč nebo dokonce postava objasňuje něco, co by v daném kontextu neměli potřebu artikulovat a co by sám autor nenapsal - a však to opravdu nenapsal; což citlivého čtenáře ruší také.*** A jakkoli nepochybuji, že přítomní to dovedou subtilněji, pořád si myslím, že použitelnost této metody je značně omezená.


* To jsem viděl pěkně vyřešeno jedinkrát v životě - v Boydově životopise V. V. Nabokova, kde je nad každou stránkou "Notes to pages XXX-YYY". Pravda, tam si se živými záhlavími vůbec vyhráli - ve vlastním textu zase obsahují kalendářní rok, který se právě píše, a věk subjektu.


** Na rozdíl od hvězdiček pod čarou se odkazy na poznámky vzadu dávají do textu (až na pár výjimek, samozřejmě) jen u publikací akademičtějšího ražení - mimochodem v USA prý schválně preferují tento styl, aby se ztěžovalo xeroxování kapitol jako materiálu rozdaného studentům, při kterém nakladatelství přijde zkrátka.


*** Příklad ze života, který mi utkvěl: (v delší přímé řeči) "Pure zero-sum mercantilism, red in tooth and nail" - "Čistý merkantilizmus, který považuje za základ bohatství směnu výrobků a obchod". Pravda, dotyčný překlad byl mizerný v každém jiném myslitelném ohledu (jak je vidět už jen z tohohle úryvku), ale stejně...

Viktor Janiš,

O poznámkách pod čarou jsem coby neopřené anglistické mládě sepsal příšerně dlouhou seminární práci. Aby z ní měl potěšení ještě někdo krom dr. Jettmarové a Bc. Nemejovského, nahrál jsem ji sem.
Myslím, že i po letech je zajímavá, přinejmenším kvůli té excerpční práci. Jinak si společně s Magdou myslím, že není nad intertextovou vysvětlivku, byť různým slovníčkům na konci knihy se vůbec nebráním, třeba Bernieresova latinskoamerická trilogie by bez nich byla výrazně ochuzena.

Petra,

A co poznámky za textem?
Kdo je nepotřebuje, toho neruší, a komu naopak v pohodlném čtení brání cizí prvky, může si najít vysvětlení...

Magda de Bruin,

To je asi osobní, mně poznámky pod čarou v beletrii vadí (vždycky si vzpomenu na Wericha, jak mluvil o novém vydání Švejka, kde bylo u Řeznické ulice pod čarou napsáno: "ulice v Praze 2": "A člověk tu ulici vidí!", volal Werich ironicky). Někteří NL nakladatelé se v předinternetových dobách řídili pravidlem, že se má vysvětlovat jen to, co není k nalezení v encyklopedii. Ve svých překladech jsem zastáncem drobných, nenápadných upřesnění přímo v textu, nebo prostě pořádného doslovu, pokud knize prospěje zásadnější vysvětlení (včetně určitých překladatelských řešení). Je na čtenáři, zda si to chce přečíst (kdežto poznámka pod čarou se vnucuje a vytrhuje z příběhu).

jovanka,

to Merazim: mám dojem, že to s poznámkami pod čarou je jen takový předsudek, který se prostě traduje. Mně osobně vůbec nevadí, naopak, a setkala jsem se s jedním mladým fr spisovatelem, který tvrdil, že by v překladu mělo být vysvětleno pod čarou úplně všechno, co nejde adekvátně převést... (možná trochu jiný extrém)

Merazim,

Hmm tak to mě tedy nedošlo, že se jedná o Tuatha Dé Danann. To mi,zvlášť ve spojení s knihou, kterou jsem teď dočet -James MacKillop, Keltské bájesloví -, poněkud mění pohled na román.:) Nemohu si pomoct, ikdyž znam argument, že to kazí požitek z četby, občasné vysvětlivky by nebyly vůbec špatné.

Jinak děkuji za skvělý překlad. Nemohl jsem se vůbec odtrhnout.

Viktor Janiš,

Janu Lafferovi: Díky za obohacení, žádného z té synonymní řady (plevel/ prašivec / křístek / anciáš / bazalíček / špírek / škrat) jsem neznal, to se ještě může někdy hodit. Jediný problém spočívá v tom, že povědomí o křístcích a bazalíčcích (jakkoli jsou to krásná slova) je mizivé, takže bych musel spoléhat, že si význam odvodí čtenáři z kontextu. A ten je samozřejmě grimmovský, jen tomu anglickému Rampelníkovi se říká Tom Tit Tot.

Viktor Janiš,

Neldemu: Neříkej, že jsi nečetl moji stať v Magazínu SF a F, sousede :) Překopíruju ti sem relevantní pasáž:
Jedním z těch nejpalčivějších [překladatelských problémů v JSaPN] byli fairies, neboli Daoine Sidhe, jinak též Tuatha Dé Danann v Irsku, Tylwyth Teg ve Walesu, Fay... a se synonymy bychom mohli ještě dlouho pokračovat. V češtině je to už horší: nabízejí se Malincí lidé, Dobří sousedé, skřítkové, případně lárové a penáti, kdybychom zabrousili do antiky. Jenže fairies u Clarkové nejsou žádní pidimužíci, ba ani křehké bytosti s křidélky, leč sošné bytosti stejně vysoké jako lidé. Bytosti mocné, nebezpečné a marnivé, jimž magie přijde velmi jednoduchá, ale které jsou podle lidských měřítek sotva příčetné. Tedy žádní skřítkové a přirozeně ani skřeti. Nezbývalo mi než uchýlit se k výrazu, který použil již Shakespeare ve Snu noci svatojánské, tedy k elfům (víly, které ve Snu rovněž najdeme, jsem po dlouhém váhání zavrhl). I s tím rizikem, že si čtenáři budou hlavního zloducha románu, elfího gentlemana s vlasy jako chmýří bodláčí, v první chvíli představovat jako Legolase se špičatýma ouškama."

Jan Luffer,

Pro překladatele i další zájemce pár drobtů z lidové démonologie: 1. rarach, 2. rarášek a 3. permoník jsou tři zcela odlišné bytosti, které se často pletou. 1. je čert, 2. je skřítek jakožto domovní duch, 3. je bytost z podzemí, démon, s nímž se setkávají havíři. Čerta necháme stranou, permoníka (skarbnika, perkmona, bergmana) raději též (do tohoto překladu se v rámci kontextu opravdu nehodí, mimochodem plete se i kolega z komentáře níže, když tvrdí, že jde pouze o dobrého ducha, mohl bych mu dát dost příkladů z lidové tradice, kde to tak není) a zůstaneme u skřítka. Bude to pro tento účel nejlepší významový překlad termínu fairies, což nejsou jen víly, ale spolu s elfy spletitý komplex představ, který tu nemá smysl rozebírat. Naštěstí pro překladatele, termín skřítek má v češtině desítky synonym: plevel/ prašivec / křístek / anciáš / bazalíček / špírek / škrat atd. Stačí si jen vybrat.
Mimochodem, nečetl jsem sice povídky paní Clarkeové, ale podle recenzentova náčrtu děje druhé povídky bych tipoval, že jde o autorskou verzi mezinárodní pohádky o nadpřirozeném pomocníku při předení lnu, jehož jméno se musí uhodnout. V literatuře se obvykle nazývá Rumpelstilzchen (AT 500) a onen pomocník je nespecifikovaná nadpřirozená bytost.

Nelde,

Ehm, fairy není elf ale víla, což už se komolit dá poměrně dobře. Třeba jako pvilník nebo svilník.

Richard Klíčník,

O kvalitě překladů paní Vojtkové netřeba diskutovat, mně by se pochopitelně líbilo, kdyby celého Gaimana znovu přeložil někdo kompetentní... Faktem ale je, že vesnice se jmenovala Zeď i v titulcích k filmu a myslím, že i v dabované verzi (ve slovenské zcela jistě Múr).

A co se týče permoníků - permnoníci jsou v českých zemích, a zejména mezi havíři, bráni jako dobří duchové, kteří jim pomáhají. O nesympatičnosti ani zmínka. Proto bych sám zřejmě volil cestu někde mezi rarachem, rarášem, v úvahu by připadal plivník, i  když ten už by se neslučoval s ilustrací. V každém případě mi to nedalo a musel jsem se zastat dobrého jména všech permnoníků a permonů, kteří se tímto mohou cítit dotčeni.

Viktor Janiš,

Ech, samozřejmě "goblin child".

Viktor Janiš,

Na vysvětlenou pro Richarda i kohokoli jiného, koho by to snad zajímalo:
1) Ve světě JSaPN se toponyma nepřekládají, proto jsem vesničku Wall nechal v originále. Samozřejmě vím, že paní Vojtková si tuhle vesničku počeštila... a diplomaticky řečeno, není to jediné její překladatelské rozhodnutí, které mi je proti srsti.
2) Permoníci jsou v originálu "Pharisees", tedy "farizejové", což může být zkomolená verze slova slova fairies. A teď babo raď - slovo elf moc dobře komolit nejde, navíc musí znít z úst nářečím mluvící venkovanky přirozeně. Permoník je plus minus autobus nejbližší ekvivalent, protože elfové u Clarkové většinou žijí pod zemí (v brughu) a jsou poměrně nesympatičtí (až tak, že dítěti jednoho elfa se v Panu Simonellim říká "gliblin child, tedy "skřítě").