
Během posledního desetiletí realizoval CURA tři projekty, které jsem řídil sám a jež se týkaly problematiky v popředí mých vlastních zájmů – kulturních aspektů globalizace, náboženských rozdílů mezi Evropou a Amerikou a dialektiky relativismu a fundamentalismu.
Tak hergot, Sášo! Kde se ten kluk zase toulá? Sášenko… Ticho. Drahý Alexandře Sergejeviči? Mlčení. Bázeň a chvění. Sašo! Konec legrace! Kde je ručník? Skaži miňa. De ty podil toj rušnyk? Dovím se to? Nedělej, že neslyšíš. Můj ručník, můj majetek! Běda jak mi tady doma budeš praktikovat ty svoje kapsářský chvaty! Mama Oděsa ti nedá spát?
Nejvýznamnější kniha současného ukrajinského spisovatele Tarase Prochaska Jinací se dočkala českého vydání. Dokud si ji nepřečtete, budete ochuzeni o velmi jinaký pohled na svět.
Po několika knihách mýtů, pověstí, legend a pohádek ze slovesnosti Islanďanů, Sámů a Gróňanů přichází nakladatelství Argo s novým překladem tradičních norských pohádek. S jejich zaznamenáváním začali přátelé Peder Christian Asbjørnsen a Jørgen Moe v první polovině 19. století. Pohádky sami upravovali a vydávali v sešitech. V Norsku jimi sesbírané pohádky vycházejí znovu a znovu a objevují se opravdu všude – například uvnitř balení nejprodávanější norské čokolády.
Úchvatní jak hlízy / štíhlých věžáků, / vlasy z metalízy / svítí na dálku. / U každého bloku / ční alespoň jeden, / však žádný z těch cvoků / není zapovězen...
Jestli si myslíte, že jsme si odjezdem z Mogily pomohli, tak to se těžce pletete. Vyhnali nás do Cernice. Bohatší o vejprask a zkušenosti. Otázka je, jestli jsme se vůbec něčemu přiučili. Teď něco uslyšíš, drahý Watsone, nespěchej na Sherlocka…
Zabývat se něčím tak přízemním, jako je takzvaný literární provoz, to bývá pro většinu literárních vědců představa málo lákavá, ba ponižující. Skvělá práce Jamese F. Englishe však ukazuje, že analýza tohoto prostředí může přinášet pronikavé a užitečné úvahy – a navíc je velmi zábavná.
Od odsunu sudetských Němců z území dnešní České republiky uplynulo už téměř sedm desetiletí a daleká generační výměna. Do rezervoáru dějinných témat, ze kterého se napájí beletrie, proto nyní odsun pronikl z hlediska generace, jejíž spojnice se starou vlastí jejich rodin už jsou spíše jen teoretické.
Avšak než skončil rok 1993, přihodila se ještě jedna smutná událost, ale ta neměla nic společného s vraždami žen, pokud ovšem předpokládáme, že tyto spolu nějak souvisely, což by se ještě muselo dokázat. Lalo Cura a jeho dva vypečení parťáci tehdy v rámci své pracovní náplně den co den chránili manželku Pedra Rengifa, kterého Lalo viděl jen jednou, a to zdálky. Zato už znal mnohé z tělesných strážců na jeho výplatní listině.
Román Daniel Stein, překladatel vyšel v Rusku v roce 2006 a navzdory autorčiným obavám, že jej kritika a čtenáři nepřijmou, se stal bestsellerem. Předobrazem Daniela Steina, hlavní postavy románu, je reálná osoba, polský Žid Oswald Rufeisen, s nímž se Ulická setkala a jehož spletité a téměř neuvěřitelné životní osudy ji natolik zaujaly, že se rozhodla je literárně zpracovat.
Román Stalinovy krávy čtenáři podává neobvykle syrový a přímočarý pohled na dvojí problematiku: jednak na problém poruch příjmu potravy, bulimii a anorexii, jejichž hranice je velmi často tak nezřetelná, až by se dalo říci, že neexistuje; a jednak na problém dvojí identity člověka...
Bruno Latour říká, že neurofilozof Paul Churchland, jenž je známým stoupencem teorie známé jako eliminativní materialismus, „nosí v peněžence barevnou fotografii své ženy Patricie. Na tom by nebylo nic až tak překvapujícího, kdyby ovšem nešlo o barevný sken manželčina mozku! A jako by to nestačilo, Paul prohlašuje, že za pár let budeme rozpoznávat vnitřní strukturu mozku stejně dobře a s podobným zalíbením, jako dnes hledíme na nos, pleť a oči!“
Všimli jste si, že v Bosporu ubývá vody? Nejspíš ne. Vždyť kdo z nás si dnes, kdy se vraždíme blaženě a nadšeně jako děti, co si vyrazily na pouť, vůbec přečte něco o dění ve světě? Dokonce i naše sloupkaře čteme letem světem, ve strkanici v přístavištích, zmítáni ze strany na stranu na plošinách autobusů a na sedačkách dolmuşů, kde nám písmenka skáčou před očima. Já jsem si tu zprávu přečetl v jednom francouzském geologickém časopise.
Co to tu táhne spolu se mnou, co to tu táhne mnou, co to tu táhne kolem mne? Můj stín to být nemůže, ten jsem předala minulosti, celou dobu mě sledoval, už několikrát se mi podařilo ho cestou minout, nechtěl se přidat, nechtěl táhnout se mnou.
Byl Karel Veliký největším nepřítelem medvěda, jakého Evropa poznala? Historik si musí tuto otázku oprávněně položit, natolik často se za vlády Karla Velikého podnikaly na tuto šelmu štvanice. V Germánii získaly dokonce dvakrát, roku 773 a 785, podobu systematického masakru, pokaždé po sérii vítězných tažení proti Sasům. Budoucí císař sice jistě žádného medvěda vlastníma rukama nezabil, jakkoli byl podle slov kronikářů obávaným lovcem.
Jeden takový oddíl Kurdové obklíčili. Veliteli, nějakému Ivanovovi, který se dlouho bránil se šavlí v ruce, usekli hlavu a dali ji dětem na hraní. A děti si s ní hrály tři neděle. Tak to dělal kurdský národ.
Největší úspěch Dinisu Machadovi přinesl pikareskní tragikomický román z prostředí Lisabonu O que diz Molero (1977, česky v překladu Vlastimila Váněho pod názvem Co tvrdí Molero v nakladatelství Dauphin, 2011).
Když spisovatel píše běžný text, musí všechno uspořádat lineárně. Nepoddajné myšlenky je třeba poskládat za sebe a upravit je podle pravidel pravopisu. Já jsem ale chtěla zachytit to, co se odehrává v lidské hlavě. Tam není žádný text, ale jen nejasné útržky myšlenek, hluk a nějaký děj, což je naprosto nemožné postihnout běžným psaním.
Proto jsem snad založil Hobart Town – kvůli pokroku, kvůli trestanecké osadě, kvůli okovům svým i všech ostatních? Iásón přinese na Kolchidu smrt a neštěstí, Argó zavede do velkých pekelných vod. Vzbouřit se, vzdorovat, povstat.
V rozhovoru pro internetové stránky University of East Anglia Adam Foulds (1974) uvedl, že pokud jde o něj, poezie a próza si nejsou bůhvíjak vzdálené. Rodilý Londýňan se k literární tvorbě dostal nejprve jako básník, zatímco možnosti prozaického vyjádření ho zaujaly teprve v rámci studijního programu tvůrčí psaní na zmíněné univerzitě, který před ním absolvovali například Ian McEwan nebo Kazuo Ishiguro.
Jaký vzkaz o Češích by dostal příchozí z vesmíru, kdyby zhlédl nejznámější český film Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela podle Hrabalovy povídky?
Holman je svým způsobem perfekcionista vážící každý verš, slovo, slabiku. Glosa v Holmanově podání si může klást za cíl jediné: být prostým, leč dokonale řemeslně zvládnutým artefaktem otázek a případně odpovědí jednoho života.
Kniha švédského spisovatele Steva Sem-Sandberga Chudí v Lodži (De fattiga i Łódź) líčí příjemně civilním, nesentimentálním stylem příběhy obyvatel ghetta. Vyprávění je výjimečné v tom, že se zabývá těmi, kteří nepřežili, a nikoliv těmi, kteří přežili, jak to v literatuře či filmu obvykle bývá.
Kubánský spisovatel, filmový scenárista a kritik, který se na konci 60. let jako nežádoucí osoba ocitl v londýnském exilu, Guillermo Cabrera Infante (1929–2005), dopisoval román o nestálé nymfě těsně před smrtí. A tak ačkoli vyšel v roce 2007, patří román se značnou dávkou havanské nostalgie zcela jiné době: druhé polovině 50. let, kdy byla Havana leskle mondénním, zbohatlickým, ale kulturním velkoměstem, jemuž dominoval glamour a tančírny s (hříšnými) bolery či habanerami.
Román Nooit meer slapen (Už nikdy spánek) Willema Frederika Hermanse vyšel v druhé polovině února 1966. Český překlad tedy vychází téměř přesně po pětačtyřiceti letech. Jak kniha vznikala?
V kopcovité krajině slovinského krasu nedaleko istrijského polostrova se v jednom ze svahů zubynehty drží drobounká vesnice Hrastovlje a na návrší nad ní stojí kamenný románský kostelík jako malý sveřepý zázrak. A přece vyhlíží ta stavba zcela přirozeně, jako by po staletí samovolně rostla ze skalnaté země, jako by byla samozřejmým výsledkem rozhoupané krajiny okolo. Kostelík je ze všech čtyř stran obehnán vysokými stěnami, vlastně hradbami, s několika protáhlými úzkými otvory...
Nosnou strukturou prvních Rothových románů, propojených tématem navrátilce, je stejně jako v Juden auf Wanderschaft odysea Žida putujícího na Západ. Gabriel Dan, navrátilec ze sibiřského zajetí, je syn ruských Židů; navrátilec Franz Tunda, nejtypičtější hrdina u raného Rotha, dohnaný k lhostejnému „útěku bez konce“ (jak praví název románu) ze Sibiře do západní Evropy, je syn rakouského majora a polské Židovky z Haliče...
Pokoušet se o portrét národa je sice ošemetné, pokusy se však stále vyskytují. Patří mezi ně i Guláš z turula polského autora Krzysztofa Vargy. Turul je mytický pták, kříženec orla s husou, který údajně předchůdce dnešních Maďarů dovedl do dunajských rovin. Zdá se, že už v titulu prózy je přítomna katachréze až svatokrádežná.
Marián nejenže umí plavat, je o něco starší, chce nám dělat instruktora. Já, mávaje mu před obličejem síťkou na motýly, nabídku odmítám. Odmítám ji hlasem objevitele Viktoriiných vodopádů: „Budu lovit hmyz a ryby.“
Touhle dobou, po sezoně, jsou dny jeden jako druhý. Ráno jako každý člověk vstanu, umyju se a obleču. Ale řeknu vám, když si uvědomím, že spolu se mnou vstává, umývá se a obléká celý svět, často bych si nejradši znovu lehl zpátky do postele...
Do roka od udělení loňské Nobelovy ceny za literaturu vyšel vyznamenaný román Herty Müllerové Rozhoupaný dech (Atemschaukel) také česky.
Jedna z perel díla Georgese Pereca, text Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa oddělení o zvýšení platu, vyšla časopisecky v roce 1968 a dočkala se ve Francii reedice až po čtyřiceti letech. Je možné se s ní setkat také na divadle. A knížka je k dostání i česky, v dokonalém překladu Kateřiny Vinšové.
Matematik a také romanopisec, básník, dramatik, jeden ze zakladatelů a nejznámějších členů francouzské skupiny Oulipo (Dílna potenciální literatury) Raymond Queneau (1903–1976) se už dlouhou dobu těší přízni českých překladatelů a nakladatelů. Čerstvým počinem je vydání jeho prvotiny Oblý a Pelech: rok poté, co vyšla jako nečekaný objev ve Francii (2008), ji nakladatelství Volvox Globator nabídlo česky, ve vynalézavém překladu Evy Blinkové-Pelánové.
Obtloustlé knihy jsou už ze své podstaty podezřelé. Třeba kvůli mnohomluvnosti nebo zahleděnosti do vlastního ega a intelektu jejich autorů. Obzvláště to platí u knihy nizozemského spisovatele Harryho Mulische Objevení nebe...
Hlavním hrdinou psychologicky znepokojivého a zároveň sžíravě ironického románu Klid je spisovatel Andor, který se už patnáct let stará o matku, bývalou slavnou herečku, poté co přestala vycházet z bytu.
Hned několik francouzských vydavatelů se v poslední době bez mučení přiznalo, že když jim Jean-Marie Blas de Roblès před lety zaslal exemplář svého románu Tam, kde jsou tygři domovem, vrtěli nechápavě hlavou.
KRYŠTOF: Jak ses vyspala?
ANETA: Kde to jsem?
KRYŠTOF: Přinesl jsem ti kávu.
ANETA: Mmm, měla jsem hezký sen.
Všechny tři svazky Herbertových esejů mají společného jmenovatele, a tím je určité historické období, kdy Řecko, Itálie, Francie a Holandsko byly zeměmi svobodných měst, která vytvářela výjimečně příznivé podmínky pro hospodářský rozvoj...
Dalo by se říci, že veškerá tvorba Mirosława Nahacze, ať už hotové knihy či nepublikované texty, vypovídá o ztrátě sebe sama v realitě.
Kdysi v začátcích života v Nizozemsku jsem si vytáhla z knihovny Hermansovu Temnou komoru Damoklovu: krátké, přehledné věty, hodně dialogů, žádné zdlouhavé popisy nebo složité vnitřní monology, napínavý příběh se zápletkou...
Lidstvo už v dějinách umění bojovalo s kdečím. S roboty, opičím virem, oživlými mrtvolami. Ale co když nastane všeobecná slepota? Skvěle o ní píše nositel Nobelovy ceny José Saramago.
Ukázka z povídky Nenada Veličkoviće Leo Africanus, která vyšla v povídkové sbírce Ďábel v Sarajevu. Hlavní hrdina opouští ostřelované Sarajevo na sudánský pas své sestry a nechtěně skončí v Chartúmu.
Roberto Bolaño je místem narození Chilan, ale dobu zásadní pro své literární zrání prožil v Mexiku.
Laskavá vůle, v níž je ztajená / ta láska, která vždycky zpříma dýchá / – tak jak z té lačné čiší chtivost zla – // dá pokyn lyře, aby byla zticha, / pravici nebe náhle povelí, / ať se těch svatých strun už nedotýká. //
Když mi bylo osmnáct let, podařil se mi husarský kousek. Napsal jsem Samoobsluhu, ze slov jsem stloukl věty, z vět verše, vytvořil jsem něco, co se mnou nemělo absolutně nic společného.
(Už jsme málem napsali, že zvláštnost téhle vesnice spočívá v tom, že není ničím zvláštní, ale to určitě není celá pravda. Jistě existují i jiná místa, kde naprostá většina domů je mladší než devadesát let, osady, které se nemohou honosit žádným významným jedincem...
Vladimir Michal ze slovenského nakladatelství a knihkupectví Artforum se na mě obrátil s otázkou, zda bych jim nepomohl pozvat Sorokina na literární festival do Žiliny. Bylo mi jasné, že Sorokin může zareagovat dvěma způsoby: buď pozvání odmítnout, nebo na ně vůbec neodpovědět. Sorokin obratem odpověděl, že rád přijede.
V roce 2008 vydává šestadvacetiletý fyzik Paolo Giordano svou prvotinu Osamělost prvočísel (č. 2009, La solitudine dei numeri primi). Román se záhy stává bestsellerem, o kterém se všude píše a mluví, a začne získávat literární ocenění, jejichž výčet završí prestižní cena Premio Strega. Podobně jako v případě Moraviova debutu se zdá, že napsal správnou knihu ve správný čas.
„Tuto knihu jsem musela napsat,“ řekla po vydání románu Ti nejlepší z nás jeho autorka Helene Uri. V době vydání se Uri již plně věnovala literatuře a rozhodla se vydat knihu odehrávající se v prostředí největší norské univerzity, kde sama několik let působila na katedře fonologie.
Ve věku 85 let zemřela Alaine Polcz – vynikající maďarská spisovatelka, ženská polovice literárního manželského tandemu Polcz-Mészöly, proslulého svou harmoničností, ale také arteterapeutka, dětská psycholožka.
Stálé změny místa, život bez trvalé adresy demonstrují jednu z vlastností odkazujících na žánr, na nějž Topol ve své knize zřetelně navazuje – pikareskní („šibalský”) román.
Vydání českého překladu posledního románu Milorada Paviće Papírové divadlo (v originále 2007) může v čtenáři vyvolat radost nad tím, že literární postmoderna ještě není mrtva a dokáže přinášet originální díla.
Pro autora typickým způsobem se zde prolíná konkrétní strom s názvem díla a mnoha jeho dalšími obraznými významy, až nám z jemného přediva vystoupí mohutná legenda o podobách lidské erotiky a sexuality, obrácená až k platónskému pojetí tří pohlaví
Ani druhý román amerického spisovatele Chucka Palahnuika není čtením pro útlocitné duše...
Výtah dál neuvěřitelně pomalu stoupal. Nebo jsem si aspoň myslel, že stoupá. Co se dělo doopravdy jsem neměl tušení. Vinou extrémně nízké rychlosti jsem totiž nadobro ztratil smysl pro orientaci. Třeba jsme namísto stoupání klesali, nebo stáli po celou dobu na místě. Že výtah - nejspíš - jede nahoru, jsem si řekl čistě pro zjednodušení, po důkladném uvážení všech okolností.
Wallace Stevens (1879–1955) žil trojím životem básníka a milovníka umění, otce rodiny (roku 1909 se oženil s Elsie Mollovou) a úspěšného pojišťovacího právníka. Už jeho mladické dopisy a deníky sice prozrazují neobyčejnou fantazii a jazykový talent, jeho profesní dráha se však ubírala jinudy.
Tři šrouby ze čtyř šly hladce, ale ten čtvrtý se ne a ne pohnout, i když jsem na něho vší silou tiskl klíč Feriho táty a nadarmo jsem se pokoušel s ním otočit, pořádně jsem se nadechl, zase jsem škubnul klíčem, ale ne, šroub se ani nehnul, akorát klíč sklouzl z hlavice, a vtom jsem uslyšel, jak mi Feri šeptá, co se s tím do prdele tak seru...
Kniha, která svým svědectvím překročila práh mlčení a lhostejnosti a která překotným tempem dosahuje vysokých stupňů prodejnosti v desítkách zemí světa, vyšla po dvou letech také v českém překladu.
Knihu neklidu nemusíme chápat ani se s ní ztotožňovat, avšak bezesporu nás nepřestane fascinovat.
V čem tkví síla projevu tohoto pozoruhodného autora, který nezaškatulkovatelností svých textů dokázal definitivně opustit rybníček provinčních literatur a stát se tak plnohodnotnou součástí ničím neohraničené literatury moderní, literatury, jejíž charakter není primárně definován původem autora, ale životaschopností textu samotného?
Španělský spisovatel Pablo Tusset, který je známý tím, že vůbec necestuje, nabízí důkladý vhled do svého rodného města - Barcelony. Čtenáře provází největší barcelonský flamendr - také Pablo, který už své bizarní příhody bere s patřičným nadhledem a "pohodovým" humorem. Není mu ovšem moc co závidět...
Cestování je s tvorbou Ceese Nootebooma (Haag, 1933) spjaté od samého začátku. Když v roce 1953 neprošel u odvodu („příliš hubený“), rozjel se dvacetiletý Nooteboom autostopem na jih... Ani k stáru se neusadil na místě, střídavé pobývání v Amsterodamu, Berlíně či na ostrově Menorca nepřestává kombinovat s dalekými i bližšími cestami, které i nadále zpracovává v knihách.
Syžet Cesty staví na jednoduchém základě. Otec a syn putují zdevastovanou krajinou, a aby unikli přicházející zimě, snaží se dobrat k moři.
Kniha Reisefieber je prvotinou šestadvacetiletého polského spisovatele Mikołaje Łozińského.
Z knihy, již má český čtenář jako vůbec první dílo této spisovatelky k dispozici, prýští silný individualismus a nezkrotná touha po svobodě.
Bodor nás v Okrsku Sinistra zavádí do kruté, leč oslnivě krásné krajiny v sedmihradských horách, v níž se nachází rezervace Sinistra, zóna obehnaná ostnatým drátem a plaňkovým plotem, jejíž obyvatelé žijí v úzkém sepětí s přírodou, živí se lesními plody, žaludy a bobulemi jako zvěř a jsou označeni psími známkami, které musí povinně nosit na krku.
V poslední době očividně sílí tendence, že dobrý bulharský titul, doprovázený úspěšnou reklamou a distribucí, může vzbudit zájem čtenářů. A právě starost o čtenáře, získání širší čtenářské obce jako by představovaly jeden ze znaků literatury posledních let. Dalším zřetelným faktem poslední doby je rostoucí počet současných bulharských titulů přeložených do cizích jazyků a vydaných v zahraničí.
V nakladatelství Opus vyšel po loni vydaných Esejích druhý svazek (s torstovskou sbírkou O pohybu a nehybnosti jámy. Psaný kámen z roku 1996 česky už třetí) představující tvorbu Yvese Bonnefoye. Všechny tři svazky stojí za to mít, ve všech stojí za to číst.
Z dnes už skoro staromódní pozice vševědoucího vypravěče nás Ian McEwan v hardyovsky laděném románu Na Chesilské pláži zavádí do Anglie těsně před vypuknutím sexuální revoluce. Anglie roku 1962 se nachází na samém pomezí mezi škrobenou koloniální mocností a rejdištěm dětí květin a fanynek Beatles.
V novele Judita, která otevírá Gavranovu „biblickou trilogii“, autor sáhl pro inspiraci do stejnojmenné apokryfní knihy Starého Zákona. Jak se autor sám vyjádřil, chtěl spodobnit tuto židovskou hrdinku jako reálnou lidskou bytost, skutečnou ženu „z masa a kostí“, a to se skutečně i podařilo.
„První gayovskou skandální výpověď“ z Chlípnic utvořila média (přestože tuto vlnu, jak již bylo řečeno, pouze znovu rozproudila) a její autor přistoupil na pravidla hry rebela s tváří neviňátka.
Albert Cohen (1895, ostrov Korfu – 1981, Ženeva) francouzsky píšící spisovatel švýcarské národnosti a židovského původu, dnes považovaný za klasika francouzské literatury 20. století.
Mohlo se tedy zdát, že se jedná o elegantní, leč suchopárné převyprávění jedné pozapomenuté historické křivdy. Ale to by nebyl Barnes, zlomyslný vypravěč, aby tu a tam nevystoupil z mysli svých postav, aby neokořenil příběh ironickou poznámkou či sarkasmem, čtenáři lehce nenastínil, co vlastně oba muže ještě čeká či okomentoval jejich již dávno umlklými ústy současné dění.
Rozporuplné pocity a potřeba pochopit, proč je setkání s vycpaným člověkem tak zneklidňující, nutí vypravěče příběhu vypátrat tajemství El Negra. Kdo vlastně byl, kdo jej vypreparoval a jak se ocitl až ve vitríně muzea v zapadlém katalánském městečku Banyoles?
Kdo a jaký vlastně byl jeden z největších indických básníků staré doby, který nesl jméno Kalidása, jež v doslovném překladu znamená „Otrok bohyně Káli“?
Ze začátku to ve sklepě nebylo vůbec jednoduché. Nenapadlo mě, že přijde doba, kdy tam budu někoho skrývat. Herman — tak se bývalý voják jmenoval — neměl žádné náhradní oblečení. Prvních pár dnů musel spát na zemi, protože tam nebyla postel...
Při putování pustými horami překonává svatý muž nebezpečné nástrahy, z nichž nejtěžší na něho čeká v osamělé horské chýši, kde žije krásná žena obdařená nadpřirozenými schopnostmi.
O zlu, o tupé, nelítostné, zmechanizované diktatuře, o absenci morálky, hodnot a o ztrátě lidské důstojnosti vypovídá poslední publikovaný román Ádáma Bodora Návštěva arcibiskupa vydaný v Maďarsku roku 1999 a loňského roku i zfilmovaný.
Text přečtený 11. července 1964 u příležitosti převzetí Velké ceny za poezii, kterou Sophia de Mello Breyner Andresen obdržela od Portugalské společnosti spisovatelů za Šestou knihu.
Román Noci v cirkuse britské spisovatelky Angely Carterové není ve své plnokrevnosti a baroknosti vůbec snadno uchopitelný. Stejně tomu je i případě osobnosti autorky, která ač je již patnáct let po smrti, stále přidělává vrásky literární kritice.
Čeští čtenáři, alespoň ti blažení, kteří jej objevili v záplavě knižní produkce připluvší obvyklými kulturními kanály, znají Stefana Benniho již z knih Časoskokan a Podivínsko
Rozsvítil si svíčku, jako by věděl, že umře. Ale spíš chtěl mít jen nějaké světlo v domě. Aspoň plamének v tom šeru, které v pozdním říjnu sestupuje z lesů do údolí už brzy odpoledne. Hleděl na hořící knot a říkal si, dokud ho vidím, jsem tu. Ale jeho pohled se rozdvojoval a on pořád viděl plaménky dva, jako dvě hvězdy hořící těsně vedle sebe.
Na pozadí intimního setkání dvou lidských osudů se rozehrává příběh válečného Norska a staletých společenských principů, na kterých je dodnes tato nejvyspělejší země Evropy postavena.
Výbor z povídek Létající Santini. Obsahuje jedenadvacet krátkých a jednu dlouho povídku a ukazuje, co je na Keretově psaní nejcharakterističtější a co je podle mnohých typické i pro další izraelské spisovatele jeho generace: je v něm něco drzosti, chladu, průzračnosti a šibeničního humoru.
Tvoření světů! Není nic snazšího. Dají se prý sypat jako z rukávu. A proč? Očím pro potěchu, když mihotavé a chvějící se jak mýdlové bubliny stoupají vzhůru ke světlu. Potom je pohlcuje tma. Když vzlétají, je to, jako kdyby už padaly. Ale nejsou snad krásné? Jsou vytvářeny bez hlubší myšlenky a jen tak mimochodem vrhány do prázdna, a není, kdo by je spasil.
Naznačme hned úvodem, že titul knihy v maďarštině je šťastnější svou větší mnohoznačností: vedle strohé, nesmlouvavé „likvidace“ evokuje také promyšlenější, méně drsnou „bilanci“ či „zúčtování“...
Již v době, kdy román poprvé vyšel (ve francouzském překladu v roce 1984 u Gallimarda, česky v Torontu v roce 1985), vyvolal řadu polemik mezi exulanty (A. Tomský jej označil za „intelektualizovanou pornografii“) i u nás: jednak mezi disentem, jednak dokonce i v oficiálním tisku (známý článek J. Čejky Kýč třetí generace, Tvorba 3/1988). Velmi kriticky se Kunderovi věnoval např. Milan Jungmann v rozsáhlé stati Kunderovské paradoxy (Obsah 1985), velká diskuse k tématu pak následovala ve Svědectví.
Na našem trhu se objevila unikátní kniha povídek běloruských spisovatelů 2. poloviny 20. století. Jde o skutečně netradiční počin, neboť běloruská literatura je u nás neznámá a navíc je Bělorusko mezinárodně chápáno jako poslední evropská diktatura.
Skončí to s Marií vůbec někdy? - ptá se hned v první větě vypravěč prózy Utíkat a tomu, kdo četl předchozí Toussaintovu prózu Milovat se, je hned jasné, že půjde o její „pokračování“. Na obálce se pak lze také dozvědět, že s Marií to hned tak neskončí - belgický autor totiž označuje Milovat se a Utíkat za první dvě části zamýšlené tetralogie.
Na poslední román Louise de Bernièrse jsme si museli počkat. Od fenomenálně úspěšné Mandolíny kapitána Corelliho vydal jen pár drobnějších próz a nový román vyšel až v srpnu 2004. Čeští čtenáři měli čekání na novou autorovu knihu snazší...
Tak odjeli doprovázeni dvěma černochy, kteří šli pěšky vpředu se dvěma petrolejkami a mačetami přichystanými v pravé ruce. Asi dvacet minut postupovali mlčky, zatím se zhasnutými lampami, ale déšť je dostihl, právě když se chystali k sestupu z Opičí hory, kde si chtěli zkrátit cestu pěšinou ústící na druhé straně kopce na silnici, která vedla do osady Santo Amaro...
Nakladatelství Lidové noviny splácí nyní dluh nejen jednomu z nejlepších romanopisců moderní nizozemské literatury, ale i jeho překladatelce Olze Krijtové. Ta román Růže z masa připravila pro vydání již na konci 60. let.
Dějiny lásky jsou druhým románem mladé americké spisovatelky Nicole Kraussové. Děj této knihy ve zkratce pojednává o paralelní existenci několika verzí ztraceného rukopisu, stejného názvu jako má tato kniha. Rukopis mění svůj jazyk podle toho, na jakém kontinentu se nachází.
Niccolò Ammaniti (1966), považovaný za jeden z největších italských literárních talentů posledních desetiletí, se stal díky románu Já se nebojím (2001) opravdovou celebritou.
„Hanemann“ pojednává o těžkém období v dějinách Gdaňsku, které začíná třicátými lety, prochází druhou světovou válkou, následujícími všeničícími požáry, exodem německého obyvatelstva, přejetím města polskou správou, přílivem polských uprchlíků z východu - a končí neviditelně ohrožujícím stalinovským terorem padesátých let.
Český překlad, který je dílem Jakuba Šedivého, vychází s třicetiletým zpožděním, a přesto jím kniha neztrácí nic na své aktuálnosti a působivosti.
Jiří Šubrt zahájil před čtyřmi lety svým překladem tří legend svatého Jeronýma ediční řadu nakladatelství Oikúmené nazvanou Knihovna raně křesťanské tradice. Nyní předkládá v rámci téže řady (pod pořadovým číslem VI) překlad dvanácti listů stejného autora.
Byla sobota, za pět minut dvě, 22. února, když jsem poprvé viděla chorvatského prezidenta Franja Tudjmana. Viděla jsem ho skrz velkou skleněnou výlohu nové kavárny na náměstí Bána Josipa Jelačiće. Kavárna byla plná lidí...
Když jeden z posledních žijících filmových klasiků Ingmar Bergman (88) dokončil své mistrovské dílo Fanny a Alexandr (1982), prohlásil, že už se za filmovou kameru nikdy nepostaví. Svému slibu dostál, žádný „film“ už nenatočil. Do uměleckého důchodu ale neodešel, zůstal věrný především psaní.,
Craig Thompon přišel s něčím, co se v komiksu tak často neobjevuje. Přišel v něm sám se sebou, se svým deníkem.
Literatura má v dnešní norské společnosti velmi pevnou pozici a je chápána jako nedílná součást společenského života...
Volodine nás v knize Menší andělé uvádí do chmurné skutečnosti nedlouho před koncem světa, jeho katastrofická vize je ovšem báseň sama. Volodine si vytváří vlastní literární žánr, formu tzv. narátů, které jak sklíčka v kaleidoskopu skládají mozaiku jakéhosi „příběhu“, či spíše záznamu o stavu – světa?
Kánái ji spatřil ve chvíli, kdy vkročila na přeplněné nástupiště. Neoklamaly ho ani její nakrátko ostříhané černé vlasy ani její oblečení, které se spíše hodilo na chlapce pod dvacet let – volné bavlněné kalhoty a nadměrně velká bílá košile.
Prvotina Naprosto osvětleno mladého autora Jonathana Safrana Foera (narozen 1977) sklidila ve Spojených státech před třemi lety ohromný úspěch.
Člověk se tu naučí velmi málo, chybějí učitelé, a my chlapci z ústavu Benjamenta to nikam nepřivedeme, to jest bude z nás v pozdějším životě jen něco velmi nepatrného a podřízeného. Vyučování, kterého se nám tu dostává, má za cíl naučit nás především trpělivosti a poslušnosti,...
Téměř každý zná film Rašómon, oceněný v roce 1951 v Benátkách, ale málokdo ví, že k jeho scénáři byly použity dvě Akutagawovy povídky, málokdo také četl další povídky, které už byly přeloženy do češtiny.
Každý to vidí jinak. Někomu se nejvíc líbil první díl, bylo tam „nejvíc literatury“. Někomu druhý, který je asi nejfilmovější. A třetí má podle nás správný poměr textu a obrazu. Je určitě nejkomiksovější.
Starý Gringo je kniha, která mnohé uchvátí na první pohled, a to mimo jiné i díky výborně zvolené látce. Fuentes se nechal inspirovat záhadným koncem skvělého amerického spisovatele Ambrose Bierce.
Knížka Léto popela se ohlíží za jedním létem Sira Ahmeda Benbrika. Možná posledním. Vůbec ne obyčejném. Strašném.
Vlastní tvorba pro mne představuje na jedné straně uspokojení a potěšení z vyprávění, na druhé straně mně přináší stálé pochybnosti a nejistotu...
Vědomí a svědomí jakéhosi Zena Cosiniho, od zcela neznámého Itala Sveva, to není titul, který by na někoho učinil dojem.
Elizabeth Bishopová je jednou z nejdůležitějších básnířek americké literatury 20. století, držitelka Pulitzerovy ceny za r. 1956, je v Čechách téměř neznámá.
Červená a bílá je román výjimečný nejen kvůli mladí autorky (v okamžiku vydání jí bylo pouhých 19 let), ale především kvůli bouřlivé diskusi, kterou vyprovokoval.
Jen málokterá kniha byla letos tak napjatě očekávána jako románový debut Monicy Ali Brick Lane...
Je vlastně s podivem, že se Michel Houellebecq (1958) dostal k českému čtenáři až letos, když ve Francii ovlivňuje nejen literární dění už deset let.
Velký americký román o vzniku fiktivního komiksu, oceněný Pulitzerovou cenou.
Davidsen je ve své vlasti v oboru špionážní literatury a thrilleru už dlouhá léta nejúspěšnějším autorem, ale v českém prostředí se představuje až tímto, v pořadí šestým románem.
Kniha, kterou lze žánrově jen velmi těžko charakterizovat, není historickým románem o bitvě mezi Řeky a Peršany u ostrova Salamina. Vrací se k bolavému místu španělské historie, jímž byla a dodnes zůstává španělská občanská válka v letech 1936–1939.
Svět básní Vladislava Chodaseviče je rozlomen mezi světlo a tmu, den a noc, slunce a stín. Kontrast černé a bílé nenechává žádné místo odstínům, polostínům či půltónům...
Hlavní postavou románu Na jih od hranic, na západ od slunce (1992) je Hadžime, muž ve středních letech, jemuž Murakami přidělil některé autobiografické rysy.
Světoznámý kanadský spisovatel Yann Martel byl hostem pražského Festivalu spisovatelů 2003.
Detektivní román neustrnul, stále se rozvíjí a ve Francii rozhodně nepatří k podceňovaným žánrům...
Básnické dílo Hedy Kaufmannové vyšlo v útlém svazku pod názvem jedné z básní, který naznačuje, jakým způsobem autorka přistupuje k tvorbě.
Jedna z nejoriginálnějších knih, které v poslední době v České republice vyšly, v překladu pořízeném v rekordně krátké době po prvním vydání ve Velké Británii.
Román významného současného kanadského autora Gaétana Soucyho Holčička, která si ráda hrála se sirkami vyvolává potřebu vícerého čtení.
Orli a andělé (2001) je román o lásce, smrti a umírání, o rauši a sebedestrukci, o obchodu s drogami a válce na Balkáně. Mladá autorka (nar. 1974 v Bonnu) je odborníkem na poli mezinárodního práva, dlouhodobě se zabývá problémem evropské integrace a v současné době píše na stejné téma doktorskou práci.
Takový příběh, jaký na stránkách novely Dáma, která měla ráda čisté záchodky rozvíjí americký spisovatel James Patrick Donleavy, byste mohli najít na stránkách kdejakého společenského časopisu: hlavní hrdinku, čtyřicátnici Jocelyn Jonesovou opustí manžel, filmový režisér.
Člověk si události pamatuje podle zvuků. Podle nich je třídí, ztrácí a zase nalézá. Svět je zvukotechna, uši jsou řídítka. Jedeme tam, kam chtějí ony...
Deset let po vydání knihy a pár let po úspěšné divadelní inscenaci přišel letos o Vánocích do nizozemských kin film Dvojčata.
Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět...
Nicolas Bouvier (1929-1998), fotograf, ikonograf, dokumentarista, konferenciér, muž mnoha povolání, která mu zajišťovala obživu na cestách. Ale především spisovatel a cestovatel...
Viktor Janiš překládal komiksy jako Liga výjimečných, Sandman, Z pekla, Bažináč, Návrat temného rytíře...
Román o Duddym Kravitzovi je příběhem člověka ve velmi křehké a velmi specifické životní situaci: v období dospívání a lidského učednictví, ve kterém je u Richlera vždy nejdůležitější lekce z morálky; dobrá známka z tohoto předmětu je nejjistější zárukou dobrého vysvědčení ve škole života.
Rosův román Velká divočina je ryzím výrazem pokory a úcty k drsnému vnitrozemí na severovýchodě Brazílie, jemuž se v portugalštině říká sertăo, a k jeho obyvatelům.
Antologie obsahuje třináct povídek, vybraných a přeložených dle vlastního výběru studenty francouzštiny z Masarykovy univerzity v Brně...
Druhé, graficky citlivě upravené vydání hlavních částí Eddy a Ságy o Ynglinzích z pera islandského učence Snorriho Sturlusona - cenné středověké dílo.
Nejznámější román moderního chorvatského spisovatele Ranka Marinkoviće nám líčí atmosféru Záhřebu těsně před vstupem Jugoslávie do 2. sv. války. Hlavní postava, intelektuál, se tu střetává s absurditou doby a pokouší se s ní vyrovnat po svém.
Nevím, možná vám moje intonace připadá staromódní, možná některé mé výrazy někoho v Moskvě zarazí, slovník, v němž myslím, mluvím...
Giacomo Leopardi, básník a prozaik představující jeden z vrcholů italské literatury.
Páni čajových plantáží z roku 1992 navazují jak na historickou, tak na „indickou“ linii autorčiny tvorby. Při psaní se opírala o autentické materiály nadace Indický čajový a rodinný archiv, která dokumentuje osudy rodáků z provincií Gelderland a Overijssel v Nizozemské Indii.
Román sestává z pětatřiceti poměrně krátkých kapitol. Jeho dějovou jednotu zajišťuje především časové omezení na jeden jediný rok konce minulého století, a také hlavní postava obchodníka s uměním Felixe Ferrera...
Román Zalknutí je v pořadí třetím románem amerického spisovatele Chucka Palahniuka.