Cenu Femina za rok 2014 získala haitská spisovatelka Yanick Lahensová (nar. 1953) za román Bain de lune (Měsíční koupel). Je to její již devátá publikace ‒ předcházelo osm knih: románů, povídek a esejů. Yanick Lahensová dlouhá léta vyučovala na École normale supérieure (zjednodušeně řečeno vysoké pedagogické škole) na rodném Haiti. Angažuje se i v rámci tamního kulturně osvětového dění: stála u zrodu Svazu haitských spisovatelů a zasloužila se o vznik nadace „Culture et création“, jejímž prostřednictvím založila knihovnu ve městě Saint-Louis-du-Nord.

V nejnovějším románu se zabývá bolestnou historií i současností rodného ostrova. Čtenáře provede zhruba padesátiletým obdobím, od konce 30. do konce 80. let dvacátého století, a to na příkladu osudů dvou rodin, na jejichž pozadí jsou nastíněny hlavní politické zlomy – konec okupace Spojenými státy, nastolení a pád kruté diktatury otce a syna Duvallierových, již vystřídal chaos a zmatky, které zarazil až opětovný zásah USA.

Tyto události jsou skutečně jen naznačené, domorodé obyvatelstvo na venkově (kde se román odehrává), z jehož perspektivy je vyprávění vedeno, totiž až do devadesátých let žilo od veškerého dění ve městech zcela izolováno. Lidé živořili v bídě, cele zaměstnáni tvrdou prací na obdělávání pronajaté půdy nebo rybolovem.

Autorka konkrétně rozehrává historii dvou rodin ‒ chudých zemědělců Lafleurů a bohatých vlastníků půdy Mésidorů. První rod žije ve vesnici, druhý v nedalekém městečku. Již od třicátých let mezi nimi panuje napětí – Tertulien Mésidor tehdy donutil Bonala Lafleura, aby mu za značně nevýhodných podmínek odprodal nejúrodnější půdu, a navíc ho na zpáteční cestě s penězi nechal zabít. V této chvíli by se mohlo zdát, že můžeme očekávat příběh à la Montekové versus Kapuleti, ale není tomu tak. I když se dvě dívky od Lafleurů dvakrát „zapletou“ s Mésidory, vždy půjde o nerovné vztahy, k žádnému pohádkovému smíření nedojde. Natožpak ke společenskému vyrovnání ‒ chudákům není dáno odpoutat se od „rodné hroudy“, nemají přístup ke vzdělání ani k nejzákladnějším informacím. V době mobilních telefonů žijí v chýších s podlahou z udusané hlíny, jejich jediné pojítko s civilizací je jedno tranzistorové rádio.

Na rozdíl od společenství venkovanů, jichž jako by se kotrmelce „velkých dějin“ netýkaly (nijak se nehodnotí, je-li to dobře, či špatně), smetánka žijící v městečku, bohatí Mésidorové, rodiny starosty, policejního velitele, obchodníků a soudce, z kladného vztahu k moci profitují. Ovšem na druhou stranu si po pádu diktatury nemohou být ničím jisti. Nakonec jim přece jen postačí na chvilku zmizet, turbulence přečkat v závětří a postupně se vrátit ke svým majetkům a funkcím: korupce i staré známosti fungují za nového režimu jako před ním. Jediný, kdo tragicky doplatí na hněv porobených, je paradoxně (ale příznačně) ta nejmenší ryba ‒ jeden z Lafleurů, který se přidal k mocným. Sice obyčejný strážník, ale o to horlivější v šikanování druhých a povyšování se nad ty, z jejichž středu vyšel.

Nic nového pod sluncem, podobných politických přemetů a veletočů jsme přece v Evropě zažili (a stále zažíváme?) také vrchovatě. Nic nového pod sluncem, to by se na první pohled dalo říct o celé knize, postavené na nijak originálních zápletkách – množné číslo používám proto, že v knize se setkáváme s asi pěti generacemi protagonistů. Navzdory tomu se nejedná o ságu, jednotlivé postavy jsou jen figurky pozorované zvenčí, „hrdiny“ románu nejsou postavy, ale celé dva rody. Tento dojem umocňuje i anonymní vypravěč, hovořící v první osobě množného čísla, kdy „my“ znamená rod Lafleurů. Děj plyne monotónním tempem, kniha se proto čte snadno, z tohoto hlediska neklade na čtenáře vysoké nároky (navíc pro snadnou orientaci v množství postav autorka zařadila na konec rodokmeny obou rodů).

Ani formou a jazykem román nijak nevybočuje z průměru. To samozřejmě by samo o sobě nebylo nic špatného, avšak s přihlédnutím k výše uvedenému může příběh jako celek vyznít trochu nudně. Určité formální ozvláštnění, i když také nijak novátorské, autorka v románu přece použila: do lineární dějové linky jsou vloženy partie vysázené kurzívou, odehrávající se v současnosti, v rozmezí několika hodin. Jedná se o monolog záhadné, umírající (nebo možná už mrtvé) dívky, vyplavené na mořský břeh, kterou naleznou u sousední vesnice. Tak, jak spěje hlavní dějová linka kupředu v čase, nakonec dostihne dívčino vyprávění a obě linie se protnou. Čtenář tak postupně začíná záhadu odhalovat. Text také ozvláštňují kreolská slova, jejichž slovníček je na konci knihy (totéž použila Léonora Miano v románu La saison des ombres, tentokrát z afrického venkova, za který shodou okolností získala ocenění Prix Femina vloni).

Román by se dal charakterizovat jako zpráva o stavu a vývoji haitské rurální společnosti v daném období; pokud bychom autorčino sdělení chtěli pojmout jako všeobecně uplatnitelné podobenství o běhu světa, opět se dostaneme ke konstatování, že tohle jsme už četli, viděli, slyšeli (ve zhuštěné formě třeba v Havlíčkově epigramu Nechoď, Vašku, s pány na led, případně v přísloví o karavaně a štěkajících psech).

Sama autorka uvedla, že jedním z jejích záměrů bylo upozornit na nezdolnou schopnost ostrovanů přestát veškeré pohromy, navzdory nepřízni společenského i přírodního klimatu, a pokaždé znovu vstát a jít dál. To je jistě optimistická zpráva, ovšem pokud se na věc podíváme prizmatem vrstev ztělesněných Mésidory, může toto poselství vyznít naopak pesimisticky. Z hlediska Lafleurů se v samém závěru příběhu blýskne na lepší časy, dojde k jakési katarzi ‒ konečně se totiž začínají vymaňovat z ekonomického područí vlastníků půdy, vracejí se emigranti z USA, kteří jim svými zkušenostmi rozšíří obzory a dodají sebevědomí postavit se na vlastní nohy.

Přes všechny výhrady Yanick Lahensová napsala poctivou, na efekt nevykalkulovanou knihu. Čtenáři se v ničem nepodbízí, určitě ho v mnohém poučí a vzbudí jeho zájem o bohatou haitskou kulturu – a snad mj. pomůže vyvrátit naše zkarikované představy o náboženství vúdú.

Asi nejzřetelnější ideou románu zůstává sdělení, že díky semknutosti rodu kolem přirozeně udržovaných tradic (z haitského venkova se stále ještě nestal skanzen, tradiční víra je navzdory letitým pokusům protestantských pastorů o pokřesťanštění vřelá a upřímná) mohou jedinci žít šťastný a duchovně bohatý život i v těch nejprekérnějších podmínkách. Pro leckterého dnešního Evropana, drceného hospodářskou krizí, možná překvapivé zjištění.