Manželé Desideriu a Alena Gecse působili mnoho let jako pedagogičtí pracovníci v jedné z českých krajanských vesnic v rumunském Banátu, ve Svaté Heleně. I když je kniha Historie českých komunit v Rumunsku podepsána pouze Desideriem Gecsem, sám autor přiznává, že v mnoha momentech se jedná o práci kolektivní. Alena Gecse je rodilá krajanka z české vesnice v rumunském Banátu a její muž s ní dlouhodobě pobývá v jedné z velmi sevřených komunit této české krajanské diaspory. Jsou tedy v plném slova smyslu „native speakers“. To se v mnoha ohledech odráží na charakteru textu, který častokrát čerpá z jejich osobní zkušenosti.

Disertační práce D. Gecse již v předmluvě přiznává, že jde vlastně o rozšíření několika původních textů ve formě učebnic historie pro 6. a 7. třídu. Dílo akcentuje výrazný historický a tradicionalistický podtext života krajanů. Kombinuje ho s širokým aparátem etnografického materiálu, a to především z doby, kdy si ho autor vzhledem ke svému věku nemohl sebrat sám, jedná se tedy o sekundární zdroje a prameny. Z práce je znát, že je poučena zkušeností ze života ve velmi tradiční skupině se silnou vnitřní hierarchií a výraznou endogamií. Možná tento rys z ní bohužel ve výsledku činí spíše kompilativní písmáckou kroniku několika českých vesnic v Rumunsku než komplexní historickou či historiografickou sondu do života všech českých enkláv v celém Rumunsku, jak si předsevzala v názvu. Manželé Gecseovi se mnoho let neúnavně snaží uchovat českou krajanskou stopu v Banátu, vychovali několik generací krajanů a za toto úsilí jim patří dík od všech, kdo se problematikou krajanského zastoupení na Balkáně zabývají nebo jim osud jejich přátel v Banátu leží na srdci. Pro přehledovou práci o historii osídlení je to ale bohužel málo, jelikož je v současné době již s čím srovnávat (studie Michala Pavláska, manželů Jakoubkových). Jsem si však jist, že si kniha najde místo v knihovnách a na stolech krajanů jak v Banátu, tak druhotné diaspory v České republice.

Práce staví na historickém přehledu dat o kolonizaci Banátu obyvateli českého historického území. Tato snaha je doplněna o snahu etnograficky zachytit nejspecifičtější momenty „tradiční“ české kultury v Banátu v mnoha kategoriích (víra, stravování, řemesla, slovesnost atd.). Jsou zde citovány pramenné a syntetické materiály v rumunštině, ke kterým se český badatel nemá příliš možnost dostat, hlavním přínosem je tedy tato vědecká extenze materiálu. Přesto se zde na mnoha místech vyskytují řady kumulovaných jmen, dat a míst, jejichž účelem je spíše připomenout krajanským komunitám samým úspěchy a funkce jejich příbuzných a sousedů než přinést plastický obraz života komunit v určité době a místě. Publikace je doplněna rozsáhlým obrazovým materiálem, především archivního charakteru, který tvoří takřka polovinu jejího objemu. Nutno říci, že knihu velice oživuje; jeho součástí jsou mj. vzácné fotografie z rodinných archivů. Nadto zpřítomňuje mnoho významných rodáků, jejichž působení a aktivity existují většinou pouze v kolektivní paměti a bez kodifikace by se ve velmi blízké době mohly stát zapomenutou minulostí. Na druhou stranu však fotografický materiál působí trochu matoucím dojmem, jelikož především v druhé části, věnované etnografickým a etnologickým exkurzům, výrazně převažuje nad spíše útržkovitým a tezovitým textem.

Druhou rovinou publikace je její badatelská ambice, zhmotněná na úrovni disertační práce. Nutno říci, že až na několik málo pramenných fragmentů nepřináší ve studiu české krajanské menšiny nic nového. Je spíše shrnujícím materiálem, konstatujícím základní historická, demografická a folkloristická fakta. Autor se zcela vyhýbá interpretaci jednotlivých zjištění, a proto práce dost často působí dojmem mozaiky nesouvislých faktů. Je vidět, že autor má častokrát tendenci přebírat pojmosloví z citovaných či zpracovávaných zdrojů, což působí nekompaktním a někdy také patetickým dojmem. Po úvodních historických přehledech, jejichž největší část končí kolem roku 1945, se čtenáři následně nabízí pouze fragmentární střípky z historie českého osídlení. Text bohužel až moc trpí tímto přeskakováním, kdy je prakticky nemožné učinit si ucelený obraz o jisté časové epizodě či charakteru místa. Mnohokrát shrnuje v jednom přehledu pouze známá data a údaje, historicky od sebe vzdálené několik desetiletí. Tento fakt nijak nezakrývá, nicméně na čtenáři nechává, aby si tato tvrzení spojil či oddělil sám. Daný výsek naopak svádí k dojmu, že autor vybral to nejzajímavější z života krajanů napříč desetiletími bez ambice konzistentně je propojit.

Slibně působí již samotný název, odkazující se k interpretaci krajanského působení skrze termín komunita. Právě tento koncept je klíčový pro pochopení sociálních, subsistenčních i reprodukčních zvyklostí, který přechodem mnoha reemigrovaných krajanů do transnacionální sítě jen nabyl na intenzitě. Autor zde však směšuje všechny krajanské enklávy do jedné komunity, což ovšem nepodporuje žádnou teorií kolektivní identifikace. Je přitom známým faktem, že každá vesnice žila do velké míry svým vlastním životem a příbuzenské či obchodní aliance jednotlivých krajanů mezi sebou byly velmi řídké. Takřka obrozenská snaha o propojení všech krajanských enkláv v jižním Banátu přitom přišla až po demokratické revoluci v roce 1989. Tento fakt lze odvodit z reprodukčních strategií krajanů, matrik a vzorců postmaritální rezidence. Vnitřní komunitní prostředí se vztahy, které se v endogamní společnosti zahušťovaly kontinuálně po 180 let, je přitom základem politických a rodinných aliancí a hlavní komponentou vnitřní společenské dynamiky. Jelikož se k tomuto práce nijak nevyjadřuje, řadí se do současného populárního diskurzu, který se banátské krajany snaží sešněrovat s tradiční kulturou a folklorem, to vše zarámováno nacionální apelací. Zamyšlení nad vývojem české národní identity, krajanské endemické identity či nad jakoukoliv jinou formou kolektivního ztotožnění zde zcela chybí. A co více, mimoděk je zde turbulentně adorován nacionální rozměr krajanského života ve všech směrech. Další důležitou součástí současného politicko-ekonomického rázu života v českém Banátu je komoditní sebeprezentace pod vlivem hlavního způsobu obživy českých krajanů – agroturistiky. I z tohoto díla se zdá, že vše co je spojeno s životem a historií českých krajanů, je nedotknutelné, spojené s Bohem, a proto prakticky nekritizovatelné. Od historické práce takového rozsahu je přitom postižení bolestivých míst kolektivní paměti očekávatelné.

Komunitní rozměr pospolitého života krajanů v Banátu je velmi podstatný. Dalo by se skoro říci, že v Evropě není mnoho společenství, kde by se dal sledovat endogamní komunitní život „ztěžklý“ či „zahuštěný“ skoro dvěma staletími vzájemných vztahů, úspěchů a křivd, jako zde v Banátu. Pokud se někde nalézá klíč k možné budoucnosti českého zastoupení v této oblasti, je to právě zde. Současná situace, které je věnována poslední kapitola, se omezuje pouze na výčet českých krajanských organizací a jejich akcí v posledních desetiletích, kam patří i humanitární a agroturistické snahy neziskových organizací. Nepokouší se je však zasadit do kontextu porevolučního politického vývoje. Stále více autorů (Klvač, Hanus, Pavlásek, Jakoubek) se věnuje sledování proměny sociopolitických vztahů mezi občany velmi sevřené komunity, kde jasně dochází k politické radikalizaci za vydatné podpory především organizace Člověk v tísni. A zde se ukazuje v celé prostotě nejproblematičtější bod tvorby odborné humanitní práce tak říkajíc „sám o sobě“. Jak bylo řečeno, Desideriu i Alena Gecse jsou velmi výraznými postavami společenského života stále se zmenšující enklávy českých krajanů v Banátu. Jsou také jejími hlavními představiteli navenek, v mnohém artikulují potřeby české diaspory. Tradiční banátská krajanská kultura je dnes především marketingovým produktem několika agroturistických podnikatelů, kteří se postupně stali dominantní politicko-ekonomickými subjekty. Publikovat proto pro „insidera“ jedné z krajanských komunit text věnovaný vyrovnání se s některou z bolestivých epizod historie může být velmi složité či nežádoucí. Postavila by se proti němu celá lokální i translokální komunita krajanů. V budoucnu se možná dozvíme něco o zatýkání a vydírání v sedmdesátých a osmdesátých letech, stejně jako o politických tlacích z té doby, ale nikoliv z této publikace.

Franz Boas a jeho studenti věnovali v první polovině dvacátého století obrovské úsilí záchovným pracím na uchování aspoň fragmentů z kultury rychle mizejících původních kultur Severní Ameriky. Desideriu Gecse je jako intelektuál spřízněný s českými krajanskými komunitami v několika ohledech v podobné situaci. Krajanské zastoupení v Rumunsku v posledních letech mizí. Komunity již nejsou dál schopny odolávat lákavým možnostem reemigrace a vnitrostátní migrace (stěhují se především mladí lidé) ani vlivům globálního kapitálu. Desideriu Gecse může tyto věci sledovat reálně kolem sebe. Vnímám jeho práci v tomto smyslu podobně jako práci Boasovu. Přesto je nutné říci, že svojí veřejně vydanou disertační prací neposouvá studium banátských krajanských komunit ani teoreticky, ani metodologicky. Současná výzva krajanských studií k překonání často se vyskytujícího metodologického nacionalismu, který můžeme najít snad ve všech předrevolučních pracích věnovaných Banátu, se zde replikuje v nejhojnější míře. Nicméně mimo epistemologický rámec je kniha poměrně zdařilým sumářem zajímavých dat o českých krajanech, jež si právě mezi nimi jistě nalezne mnoho příznivců.