Co tedy stojí za naší koncepcí umění coby terapeutického nástroje? Především přesvědčení, že smyslem našeho obcování s uměním je jeho schopnost pomoci nám, abychom žili lépe – dobrali se svého lepšího já. Má-li umění takovou moc, je to proto, že dokáže korigovat nebo kompenzovat celou řadu našich psychických slabin. Připomeňme si stručně některé z nich:

1. Zapomínáme to, co je opravdu důležité; nedokážeme si uchovat pomíjivé zážitky, které pro nás přitom mohou mít stěžejní význam.
2. Máme sklony k pesimismu, ztrácíme naději. Leckdy promarníme skutečnou šanci na úspěch jen z nedostatku víry, že má smysl se o danou věc vůbec snažit.
3. Poddáváme se pocitům, že jsme zavržení a pronásledovaní, protože máme zcela nerealistické představy o tom, kolik problémů běžný život obnáší. Snadno propadáme panice, protože nesprávně hodnotíme závažnost svých potíží. Jsme osamělí – ne proto, že bychom si neměli s kým promluvit, ale proto, že lidé v našem okolí nedokáží pohlížet na naše trápení s potřebnou dávkou empatie a s nezbytnou trpělivostí. Částečně je to tím, že způsob, jakým dáváme najevo bolest pramenící z neuspokojivých vztahů nebo nenaplněných ambicí, může z této bolesti dělat něco hanlivého, nepatřičného. Trpíme, a přitom víme, že naše utrpení postrádá důstojnost.
4. Jsme nevyrovnaní a snadno zapomínáme na naše největší přednosti. Nejsme jen jedna osoba. Máme v sobě mnoho „já“ a jsme si vědomi toho, že některá jsou lepší než jiná. S našimi lepšími já se ovšem často potkáváme spíše náhodou, a někdy příliš pozdě. Aspirace na vyšší cíle narážejí na naši slabou vůli. Ne že bychom nevěděli, co je správné, ale řídit se v životě podle chvályhodných mravních zásad zpravidla nedokážeme, protože jsou nám připomínány jen nahodile a nedostatečně přesvědčivými formami.
5. Je těžké se v nás vyznat. Jsme velkou neznámou sami sobě, a tím obtížnější pro nás je vysvětlit ostatním, kdo jsme, proč by si nás měli vážit a milovat nás.
6. Zavrhujeme řadu zkušeností, zážitků, osob i celých historických epoch, které by nás mohly obohatit, jen proto, že k nám přicházejí v nevhodné podobě a my nejsme schopni najít si k nim cestu. Sami sobě škodíme unáhlenými závěry a předsudky. Všechno cizí a neznámé příliš rychle odmítáme jako nepřátelské.
7. Jsme otupělí, málo vnímaví k věcem, které dobře známe; žijeme ve zkomercionalizovaném světě, který staví do popředí luxus a nádheru. To nás často vede k pocitu, že naše vlastní existence nestojí za nic. Trápí nás obava, že život je jinde.

Umění jako terapie
Právě ve vztahu k těmto sedmi psychickým slabinám je možné definovat účel umění a vnímat ho jako terapeutický nástroj, který nám poskytuje sedm prostředků, jak se s těmito slabinami vyrovnat:

1. Posilovač paměti: Díky umění jsou plody lidské zkušenosti nezapomenutelné a dostupné tehdy, když je potřebujeme. Umění dokáže tyto poklady uchovat v neporušeném stavu a zpřístupnit je všem. Umění je jakýmsi trezorem našich společných triumfů.
2. Zdroj naděje: Umění nám ukazuje příjemné a povzbuzující věci. Dobře ví, jak snadno propadáme skepsi.
3. Vzor důstojného utrpení: Umění nám připomíná, že v lidském ži- votě má své nezastupitelné místo i utrpení; díky tomu se o něco méně děsíme osobních tragédií a vnímáme je jako nedílnou součást plno- hodnotného života.
4. Kompenzační prostředek: Umění dokáže naprosto jasně zachytit esenci našich ctností a v různých formách nám ji stavět před oči, aby nám pomohlo vyrovnat se s dílčími nedostatky našich povah a nasměrovat nás k naplnění našeho potenciálu.
5. Průvodce po vlastním nitru: Umění nám může pomoci pochopit to, co je sice stěžejní součástí naší osobnosti, leč obtížně se popisuje slovy. Řada aspektů lidství je jazykem těžko definovatelná. Může se nám ale stát, že při pohledu na nějaké umělecké dílo překvapeně, ale rozhodně prohlásíme: „Tohle jsem já!“
6. Rozšiřovač obzorů: Umění je neuvěřitelně sofistikovanou sbírkou zkušeností jiných lidí, které nám prezentuje velmi atraktivní a přístupnou formou. Seznamuje nás s nejvýmluvnějšími ukázkami hlasů odlišných kultur, a tím rozšiřuje náš pohled na svět i na sebe samé. Zpo čátku se nám umění jeví z velké části jako zkrátka „divné“, postupně ale zjišťujeme, že některé ideje a postoje, které ztvárňuje, jsme schopni si osvojit, a to způsobem, který nás obohacuje. Ne na vše, co potřebujeme k rozvinutí našeho lepšího já, narazíme ve svém nejbližším okolí.
7. Kalibrátor citlivosti: Umění z nás umí sloupnout okoralou slupku zvyku a vysvobodit nás ze zajetí slepoty vůči věcem, jež nás obklopují. Obnovuje naši citlivost: díváme se díky němu na známé věci novýma očima. Ukazuje nám, že bažení po stále nových věcech a po luxusu není jedinou cestou.

[...]

Myšlenka, že umění by se mělo studovat, se nám zdá v zásadě v pořádku. Chápeme, že pokud mají umělecká díla vydat svá tajemství, vyžaduje to z naší strany jistou znalost a určité úsilí. To vedlo ke vzniku mezinárodního umělecko-historického byznysu, jehož centrály najdeme na místech, jako jsou londýnský Courtauldův institut nebo katedra dějin umění na univerzitě v Yale.

V jedné z předchozích kapitol jsme pojmenovali převažující trendy v pohledu na umění a v uvažování o něm, například pohled technický, politický, historický nebo aktivizační. Dopadá na ně odlesk prestiže a vlivu, jimiž se honosí uznávané instituce, těžké váhy umělecko-historického ringu. Z jejich akademického přístupu k umění vyzařuje důstojnost a serióznost. Jen se společně podívejme na nástin jednoho z kurzů univerzity v Yale, který představuje v tomto směru něco jako současný ideál:

Umění italské renesance
Po, St 13:00 – 14:15

Seminář se bude věnovat historii italské renesance od roku 1300 do roku 1500, a to nejen dějinám malířství tohoto období, ale také sochařství, kresbě a grafické tvorbě. Přestože jednotlivé přednášky budou řazeny chronologicky, nenabízejí ucelený přehled. Kurz je zaměřen spíše na vybrané otázky a problémy specifické pro danou dobu a místo. Přednášky mají formu stručných a přehledných shrnutí: jde o významné epizody z dějin italského renesančního umění nahlížené perspektivou jednoho konkrétního malíře či sochaře, které dohromady tvoří mozaiku celého období.

Z tohoto nástinu se zdá, že účelem kurzu je následující: dozvědět se maximum o tom, co konkrétní díla znamenala pro své tvůrce. To je velmi šlechetný počin. Jako bychom zapsáním se do tohoto kurzu italským renesančním umělcům říkali: „Bohužel nevíme skoro nic o tom, jak jste vnímali specifické otázky a problémy vaší doby. Mrzí nás to a budeme se ze všech sil snažit, abychom to napravili.“ Kurz je záměrně neosobní. Obezřetně se vyhýbá otázce: „Co tato díla znamenají pro mě?“ Nebo: „Co mohou mít otázky a problémy umělců italské renesance společného s těmi, které tady a dnes řeším já?“ Tato vize přísně objektivního přístupu ke studiu je vyvrcholením trendu, který započal koncem 19. století v Německu. Dalo by se namítnout, že otázka, kterou si program kurzu klade, už byla mnohokrát předtím zodpovězena. Rozhodně se nepotýkáme s nedostatkem informací o dějinách umění. Je sice pravda, že spousta lidí toho o renesanci moc neví. Řešením ovšem není stále exaktnější výzkum, ale lepší komunikace a osvěta.

Méně zjevným – ale velmi podstatným – předpokladem obsaženým v systému akademického vzdělávání je, že poselství uměleckého díla je složité a obtížně srozumitelné. K jeho ozřejmění je potřeba rozsáhlé studium. Největší pozornost si zaslouží ta fakta, jež se nesnadno zjišťují. Přesně určit, ve kterém roce byl nějaký oltářní obraz namalován, nebo zrekonstruovat mocenské boje, jež provázely výstavbu konkrétního paláce, může vyžadovat neuvěřitelnou důmyslnost a stovky hodin mravenčí práce. Má se za to, že právě toto jsou klíčové informace, chceme-li z umění získat co nejvíc. Pod vlivem těchto předpokladů si, možná podvědomě, vytváříme vlastní nesmyslné teorie o tom, co by se mělo odehrávat v naší mysli, když takzvaně „správně chápeme“ umění.

Vezměme si výzdobu Sixtinské kaple. Ten, kdo strávil nějaký ten rok na Courtauldově institutu nebo v Yale, by o ní pravděpodobně měl říci asi toto: „Dílo vzniklo kolem roku 1511. Michelangelo se narodil v roce 1475, takže v té době mu bylo zhruba 36. Povšimněte si výrazných stínů podtrhujících strukturu svalů. Michelangelův ideál mužské krásy byl inspirován klasickým sochařstvím, jehož vrcholná díla byla právě v té době v Římě objevena. Vasari píše, že Michelangelo v mládí vytvořil sochu, kterou zakopal v zahradě jednoho z medicejských paláců. Když byla později vykopána, lidé ji považovali za skutečnou starobylou skulpturu. Adamova póza nám připomíná pózu takzvaného Thésea (byť dnes již víme, že se jednalo o vyobrazení Dionýsa), takže není vyloučeno, že Michelangelo do křesťanské teologie promítl něco z klasické mytologie. Adamova pravá ruka, kterou vidíme úplně vlevo, je příkladem výrazné perspektivní zkratky, která dokládá autorovo obeznámení s matematikou a optikou: umělec byl tedy nejen zručný řemeslník, ale rovněž intelektuál.“

To vše zní velmi působivě, neboť to odpovídá vžité představě, že smysl uměleckého díla by měl být složitý a jeho pochopení předpokládá znalost velkého množství informací, jež nejsou všeobecně dostupné. Co když je ale smysl uměleckého díla naopak naprosto jasný a skutečně komplikovaný je pouze úkol transformovat jeho poslání do našeho každodenního života? Tato kniha nabízí jiný přístup. Akademici by se podle nás měli zaměřit na to, jak smysl a ducha uměleckých děl, která obdivují, lépe propojit s psychickými slabinami vnímatelů umění. Měli by zkoumat, jak může umění zahojit zlomené srdce, zařadit naše soukromé strasti do širšího kontextu, poradit nám, jak najít útěchu v přírodě, zvýšit naši vnímavost vůči potřebám druhých, připomínat nám následování hodné ideály a pomoci nám poznat sebe samé. K nástropním malbám v Sixtinské kapli, ale i ke všem ostatním výtvorům umělců, by pak přistupovali s prostou lidskou otázkou: „Co se nám snažíš sdělit – a jak nám to může pomoci, abychom žili lépe?“ Všechno ostatní, jakkoliv sofistikovaně to může znít a jakkoliv to může být nabité informacemi, je zbytečné rozptylování pozornosti.