Do bezejmenného koncentračního tábora právě dorazil vlak. Následuje rutina – ukázat té lidské špíně, že její život nemá cenu, vytřídit obsluhu k pecím a pak rychle do tepla ubikace poslouchat Wagnera a zahrát si s vybranými vězni-intelektuály šachy. Hra bude pochopitelně okořeněná tím, že pokud vězeň prohraje, přijde o život. Jenže tentokrát jsou zaběhané pořádky narušeny. Vlakem totiž přijel i bezejmenný muž, který brzy rozpoutá peklo...

Problém komiksu Vrána: Soumrak bohů je prostý a jediný. A jmenuje se... Vrána. Slavný komiks Jamese O’Barra – respektive jeho koncept duše vrátivší se na křídlech vrány do světa živých za pomstou – se sice dočkal několika „pokračování“, ale vždy se bude mluvit jen o prvním příběhu.

Černobílá kresba mnohdy až překračující hranice kýče a přehršel popkulturních citací imitující myšlenkovou hloubku dávaly dohromady komiks, který by za jiných okolností sklidil posměch. Ovšem vzhledem k pozadí (smrt autorovy přítelkyně) vznikl jeden z nejsilnějších romantických mýtů, kde všechen ten patos, kýč a pelmel citací prostě mají sílu. Jenže zároveň je jasné, že cokoliv dalšího k tématu už bude mít potenciál být „pouze“ dobrým komiksem. A to i tehdy, pokud se Vrány chopí někdo další, jak se stalo tentokrát. Námět sice opět dodal James O’Barr (jedná se o rozpracování povídky stojící původně mimo mýtus o Vráně), ale scénář a kresbu má na svědomí Jim Terry. Pro cyniky dodám, že, ani jednomu přitom v době vzniku komiksu tentokrát nikdo nezemřel.

Pokud si tuto nemožnost opravdového srovnání s původní Vránou uvědomujeme, je Soumrak bohů docela příjemný zážitek, nakolik se tedy dá slovo „příjemný“ použít na příběh z koncentračního tábora. Vrána – respektive mstící se duše – zde zmasakruje několik desítek nacistů; krev tryská, střeva vyhřezávají, maso se škvaří a kosti svítí do tmy, to všechno pěkně v barvě a detailech... ale to je vlastně vše. Pravda, v samotném závěru narazíme na pokus udělat z tradičního osobního příběhu o pomstě příběh o pomstě celého národa. To když Vrána odpovídá zparchantělému veliteli koncentráku (který je zodpovědný za smrt hlavního hrdiny i jeho rodiny) na otázku, kdo je, výčtem nejrůznějších povolání a vše zakončí označením „člověk“. Ale Terry (a ani O’Barr) na něco podobného nemají.

Pokus o velký příběh pomsty za rasové bezpráví na popkulturním poli mnohem lépe – a také vlastně i krvavěji – nabídl Tarantino (jak v Hanebných panchartech, tak v Nespoutaném Djangovi – přičemž bych se nedivil, pokud by právě Pancharti byli jedním z impulsů vedoucích ke vzniku tohoto komiksu). Podobně i motiv šachového zápasu nalezneme v mnohem působivější formě v románu Hladové hry Dana Simmonse (u nás vyšlo i jako Doba mrchožroutů) – ten dokonce vtiskl své knize formu dle jednotlivých úseků šachové hry a jejích otevření, gambitů a výměn. A motiv Wagnerovy hudby byl plně využit třeba v románu Hymnus Grahama Mastertona. Vrána: Soumrak bohů tedy z hlediska scénáře nepřináší nic nového ani kdovíjak špičkově zpracovaného.

To ovšem není výtka. Příběh je i tak působivý. Jen nelze hledat onu působivost ve scénáři. Vynahrazují to jednotlivé obrazy – motiv sněhu a všudypřítomných těžce se snášejících a pomíjivých vloček, práce s plochami černé barvy, prolínání černobílých flashbacků s barevnou „současností“, dynamické střídání počtu rámečků na stránce (a využívání celostránkových, nebo dokonce dvoustránkových kompozic), důraz na šílenstvím zkřivené tváře, hlavní hrdina pojatý jako zombie (pryč je gothicrocková estetika Erika a jeho milé). A výborná práce s úhlem pohledu, perspektivou i začleňováním několika plánů do jednoho rámečku.

O’Barr se vždy vyznával z filmového stylu a nejnovější Vrána v mnohém připomíná béčkové mstitelské filmy sedmdesátých let. V tomto ohledu dává lepší smysl i původní název (Skinning the Wolves, tedy zhruba Stahování vlků). Je zde stejná zarputilost, s níž jde hlavní hrdina za svým cílem. Stejná nekompromisnost, kdy Němec prostě rovná se nácek rovná se maso na porážku. A je zde i stejná lhostejnost k okolí. Vrána nepřišel spasit svět nebo aspoň konkrétní vězně, to není jeho problém (proto také moc nefunguje jeho již zmíněný závěrečný monolog s padouchem). Přišel prostě splatit krví jednu křivdu.

A také nabídnout přímočarý krvavý příběh. Je to drsná jednohubka, která k původní legendě nic nového nepřináší, ale ani ji nedevalvuje. Takže se vlastně jedná o naplnění (reálných) čtenářských očekávání.