Od okamžiku, kdy se na stránkách knih poprvé objevil moudrý soudce Ti Ženci, uplynula už skoro tři staletí. Během roků pochytal soudce Ti desítky padouchů po celé středověké Číně a  letos si nakladatelství Garamond na březnový velký knižní čtvrtek připravilo už dvacátý díl, Smrt čínského kuchaře. Duchovní otec postavy a novodobý zakladatel série, nizozemský spisovatel Robert van Gulik, zemřel roku 1967. Štafetu po něm do století dvacátého prvního převzal Francouz Frédéric Lenormand, a soudce Ti se tak pravděpodobně stal jednou z nejdéle „žijících“ literárních postav vůbec: na svého slavnějšího kolegu Sherlocka Holmese, jehož příběhy také stále vznikají, má skoro jedno staletí náskok. Za českými čtenáři se navíc knihy dostávají s několikaletým zpožděním a dlouhá řádka jich na překlad z francouzštiny teprve čeká. Fanoušek proto může zůstat v klidu; zásoby příběhů o soudci Ti se odhadují minimálně na dalších deset let.

Ve Smrti čínského kuchaře se soudce Ti stěhuje za kariérou z venkova do hlavního města a veze si s sebou i svou početnou rodinu. Císařský Čhang-an zažívá období vrcholného rozkvětu, do nejlidnatějšího města světa směřují obchodní stezky ze všech světových stran, rostou honosná úřednická sídla a žádný z nepřátel říše není tak pošetilý, aby narušil léta opečovávaný mír. V samotném středu metropole stojí Zakázané město, labyrint paláců a zahrad, ve kterých přebývá sám císař. Nedlouho po příjezdu soudce Ti se tu odehraje něco neslýchaného: jeden z kuchařů čtvrté kuchyně se opováží v Zakázaném městě zemřít. Kdyby nešťastník svou smrt přežil, pravděpodobně by musel být popraven: smrt tak blízko císaře je zcela nepřípustná. A  co je nejhorší, pravděpodobně se jedná o vraždu. Nebude-li proto viník brzy dopaden, přijde pro jistotu o hlavu všech sto kolegů zavražděného. Jak správně tušíte, soudce Ti bude mít práci.

Frédéric Lenormand vypráví o Číně dynastie Tchang průzračným jazykem, s lehkostí a  takřka dětskou naivitou. Když čtete jeho slova, máte pocit, že si prohlížíte obrázek podobný tomu na přebalu knihy: několik jednoduchých panáčků se prochází městem, mají zřetelné obrysy vedené tlustou černou linkou a pláště v čistých pastelových barvách, nikde žádné stínování, žádná perspektiva, žádné detaily. Nebo jako kdybyste sledovali maňáskové divadlo; loutky hrají bez mimiky, které nejsou schopny, zato s přehnanými, ale bezelstnými gesty a emocemi. A když mluví, slyšíte trochu pozměněný hlas stále stejného loutkáře. Celé to působí dětsky a… docela mile.

Nevím, jestli spisovatel někdy Čínu navštívil nebo studoval její historii, mám ho spíš za snivce, který po vzoru Karla Maye vtiskl středověké Číně své romantické představy; Lenormandova Čína se v mnohém podobá říším z evropských pohádek. Soudce Ti není historický román, ve kterém se dozvíte něco nového, i když se o to autor na několika místech pomocí (poněkud otravných a vlastně zbytečných) poznámek pod čarou pokouší. Albatros blahé paměti vydával příběhy Erasta Petroviče Fandorina, vyšetřovatele ve službách carského Ruska na počátku předminulého století, od gruzínského spisovatele Borise Akunina. „Na návštěvu za vrchním radou si neberte slavnostní uniformu, přijďte jen tak, ve sjurtuku,“ dostalo se Fandorinovi jednou doporučení a já neměl klidu, dokud jsem nezjistil, co to ten sjurtuk je. Autor věděl, o čem píše. Soudce Ti je naproti tomu jenom evropský pohádkový příběh Evropanem zasazený do čínských kulis. Stejně dobře by se mohl odehrávat v Indii, Bruneji nebo v Sultánství Solimánském. Zkrátka kdekoli, kde je možné připravovat pro císaře čaj jen z rosy posbírané na úbočích hor.

Když se s tím vším smíříte a uklidníte se po všech těch skandinávských detektivkách, které jste přečetli v poslední době, můžete si začít soudce Ti docela užívat. Nebudete se bát jít potmě do sklepa, občas se usmějete, zápletka se na konci neukáže zbytečně složitá, a až dočtete, můžete knížku bez obav půjčit i své babičce nebo desetiletému synovi.