Osamělost životní pouti
Pascal Mercier: Noční vlak do Lisabonu. Přel. Eva Pátková, Plus, Praha, 2011, 448 s.

„Život není to, co žijeme, ale to, co si myslíme, že žijeme,“ říká ve své knize Noční vlak do Lisabonu švýcarský spisovatel a profesionální filozof Pascal Mercier, autor tří románů a jedné novely. V češtině mu kromě jeho nejslavnějšího a nejúspěšnějšího díla letos vyšel i román Lea.

Noční vlak do Lisabonu je neobvyklý bestseller. Kdo by sázel na to, že miliony čtenářů na celém světě okouzlí právě Raimund Gregorius, sedmapadesátiletý profesor klasických jazyků, který přes třicet let vyučuje na tomtéž bernském gymnáziu řečtinu, latinu a hebrejštinu? Člověk, který je na první pohled suchar a jehož život je svázaný železnými zvyklostmi a pravidly, člověk, který je doma spíše ve světě knih a jazyků než v realitě, který je de facto dokonalým ztělesněním antihrdiny? A přece se tak stalo.

Od svého vzniku v roce 2004 byl Mercierův román přeložen do více než třiceti jazyků, jen v německy mluvících zemích se prodaly přes dva miliony výtisků a švédský režisér Bille August podle něj v současné době natáčí film s Jeremy Ironsem v hlavní roli, který má jít do kin v roce 2013.

Román začíná sugestivním výjevem: Gregorius cestou do školy potká na bernském mostě za prudkého deště neznámou ženu, Portugalku, jež si podle jeho názoru chce vzít život. Gregorius se jí ujme a vezme ji s sebou na vyučování. Nějaký čas po ženině odchodu opustí školu i on a bezcílně bloudí po městě s tóny libozvučné portugalštiny v uších. V antikvariátu ho zaujme nenápadná knížečka vydaná v roce 1975 v Lisabonu. Knihkupec mu na jeho naléhavé přání přeloží nejen titul – Zlatotepec slov –, ale i úryvky, jejichž autorem je Amadeu Inácio de Almeida Prado, lékař a filozof: „Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás – co se stane se zbytkem?“

Gregorius je (nejen) touto větou tak ohromen a okouzlen, že se okamžitě rozhodne učit portugalsky. A nejen to. Zcela spontánně opustí veškerý svůj dosavadní život, zaměstnání, svého jediného přítele, své žáky – a vydává se nočním vlakem do Lisabonu, aby tam pátral po dalších osudech onoho výjimečného zlatotepce slov.

Úryvky z Pradovy fiktivní knihy vytvářejí uvnitř románu jakousi další knihu, občas bohužel až příliš rozvláčnou, a podle všeho reprezentují Merciera-filozofa, zatímco vlastní román je odrazem Merciera-spisovatele. Čtenář se tedy pohybuje na několika úrovních textu a může krok za krokem sledovat, jak se z Gregoria díky Amadeu Pradovi stává jiný člověk – otevřenější, zvídavější, možná i šťastnější. Po několika intenzivních zimních týdnech v Lisabonu se Gregorius vrací zpět do Bernu, mimo jiné i proto, že je možná těžce nemocný. Z pohledu čtenáře, který očekával výraznější katarzi, se může jednat o konec lehce neuspokojivý. Nad rozpaky však převládne hlavní poselství knihy: nejsme pouze bezmocnými figurkami ve hře osudu, všichni máme šanci svůj život změnit – dříve, než život změní nás.

© Michaela Škultéty

Hodnocení knihy: