Tom Egeland: Lucifers evangelium. Aschehoug, Oslo, 2009, 475 s.

Už potřetí se Tom Egeland vrací se svým antihrdinou Bjørnem Beltø. Oba předchozí díly prozatímní trilogie vyšly v českém překladu (Konec kruhu, 2007, a Strážci úmluvy, 2009), třetí vyjde ještě v letošním roce.

Většina úspěšných autorů detektivních a dobrodružných románů poslední doby zabodovala právě díky svým hrdinům-nehrdinům, kteří ze svých pozic outsiderů řeší záhady a žehlí problémy lépe než Sherlock Holmes a Superman v jednom. Ať už je to anorektická punkerka Lisbeth v Miléniu Stiega Larssona, nebo asociální alkoholik Harry Hole Joa Nesbøa. Bjørn Beltø do této galerie outsiderů dobře zapadá: mírně psychicky narušený albín s patologickým rodinným zázemím a komplikovaným vztahem k ženám. Tvrdohlavý docent archeologie, který se, místo aby v klidu oprašoval nálezy z posledních vykopávek, věčně zaplétá do archeologických záhad celosvětového významu. Kříží tak cestu i plány mnoha podivným lidem a institucím. Po arabské mafii a tajných templářských řádech z prvních dvou dílů se v Luciferově evangeliu střetne mimo jiné s fanatickou náboženskou sektou a s americkými zpravodajskými službami.

Podle názvu by se mohlo zdát, že půjde o román plný pentagramů a černých mší. Tajemné symboly a temné rituály v něm sice jsou, ale ordinérní satanismus nečekejme. Egeland se do složitého konceptu Satana/Lucifera noří obšírně, s vědeckou důsledností a obeznámený s prameny. Na své fantastické otázky nachází překvapivé odpovědi. Mimo jiné v Bibli a v dalších existujících textech.

Příběh se odvíjí ve dvou časových rovinách, vedle roku 2009 se vracíme o téměř čtyřicet let nazpět, do Říma roku 1970. V obou rovinách hraje hlavní roli záhadný prastarý rukopis s názvem Luciferovo evangelium. Střídání časových plánů slouží Egelandovi k regulování napětí a tenhle klasický spisovatelský kousek ovládá autor dokonale.

Minulými díly zaujal Egeland čtenáře s romantickým zápalem pro historii, tu vikinskou a egyptskou obzvlášť. Tímto dílem útočí i na jiné publikum, a to na příznivce záhadologie dänikenovského typu.

© Pavla Maxová