Colum McCann: Zoli. Přel. Barbora Punge Puchalská, Euromedia-Odeon, Praha, 2011, 280 s.

Zprávy v rádiu přicházely z míst, kterým jsme opět říkali Slovensko, s Čechami, Moravou, Německem, Maďarskem, Polskem a Ruskem se teď všechno pletlo dohromady. A tak dědeček jednou večer prohlásil, že jednoho dne se to stejně všechno bude jmenovat Romanestán nebo Sovětské Rusko, ale kdosi další namítl, že by to mohla být Amerika, kde nám bude nad hlavou držet pochodeň jedna velice smutná dáma a kde jsou si všichni rovni. V té době jsme kočovali po celé zemi, každý týden na jiném místě, ale vždycky se někdo, většinou Holínkův otec, vrátil do lesa a strážil harfy. Spával u nich a přísahal, že na ně chodí hrát nepokojní duchové.

Brzy nato jsem dosáhla dospělosti a dostala první měsíčky. Došlo k tomu v háji bílých topolů. Čonka věděla, co se děje, sama už to měla za sebou. Dala mi proužek látky, abych si nezašpinila spodní prádlo. Teď jsem si musela dávat pozor, kam šlapu, pouhým dotekem sukně bych mohla pošpinit kteréhokoliv z mužů. Poradila mi, abych ani za nic nechodila s žádným chlapcem do křoví, mohli by toho zneužít. Společně jsme si na lem sukně přišily oblázky, abychom ji zatížily. O devět dní později mi dědeček oznámil, že teď už mu musím říkat Stanislave; nemůže být přece dědečkem dospělé ženy. Polil mě ruměnec, věděla jsem, že brzy přijde chvíle, kdy si pod rozkvetlou lípou povedu manžela.
Stanislave, řekla jsem a pak, do toho, koníčku, hezky se tu vyser.

Překlad © Barbora Punge Puchalská
ukázka z knihy Zoli
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství