Bosenská jabloňová stezka
Josip Mlakić: Ljudi koji su sadili drveće (Lidé, kteří sázeli stromy), Zagreb, V.B.Z., 2010, 264 s.

Bosna a Hercegovina se v našich médiích v posledních letech objevuje jen minimálně. Od konce občanské války uplynulo už hodně vody, ale Bosna je dodnes rozdělená na dvě jen málo a spíše z donucení spolupracující části – chorvatsko-muslimskou (bosňáckou) a srbskou. A právě v jednom malém městě obývaném bosenskými Chorvaty se odehrává propletenec příběhů zatím poslední knihy bosensko-chorvatského autora Josipa Mlakiće.

Jedná se o klasickou „díru“, kde se celé dějiny nedělo téměř nic, dokud v režii socialistické Jugoslávie v 70. a 80. letech 20. století nedošlo k nečekanému rozkvětu – postavila se zbrojovka pro obchodování se spřátelenými režimy třetího světa. Město rychle rostlo, stěhovalo se sem mnoho cizích lidí, vznikaly nové ulice a čtvrti. Pak přišel šok – rozpad Jugoslávie a válka. Zbrojovka byla nejprve hlídaná „jako oko v hlavě“ a následně opakovaně vyrabovaná. V průběhu války z města zmizelo mnoho lidí, spousta domů byla zničena a vypálena. Válka skončila a dostavila se jen frustrace. Frustrace zbylých obyvatel – invalidů, nemocných, důchodců, vdov a rodin emigrantů se postupně mění v depresi. Deprese potom nevyhnutelně u některých lidí vede k sociopatickému jednání. Ve městě se objeví distributor drog, který se orientuje především na mládež, jeden z válečných invalidů spáchá nečekaně sebevraždu, postupně v polozničeném městě eskaluje další násilí a k tomu se tu hodně pije.

Bosna je dnes zemí s vysokou emigrací, jak skutečnou, tak potenciální, a když se jedna hrdinka-žena vrací se synem z Berlína do tohoto zakletého města, vidí, že reálná perspektiva existence „doma“ není k žití.

Román je jakousi krutou sondou do toho, kam vedou války. Teprve v poválečném stavu se právě ukáže celý (ne)smysl tohoto konfliktu, který je asi nejlépe patrný v situaci, kdy jeden z hlavních hrdinů povídá synovi, že tu válku přece dělali kvůli nim, kvůli jejich štěstí a budoucnosti. Svým způsobem to vypadá i jako groteska, ale její poloha je tak tragická, že smích nepřichází. Pouze v závěru se objevují „lidé, kteří sázejí stromy“, což se snad může vnímat jako náznak možnosti, co a jak dál. Křivdy se nezapomínají a nic se neodpouští, vše se uschovává a čeká se na novou příležitost, jak „jim to vrátit“.

Jak ale konstruovat nový svět (tj. novou Bosnu a Hercegovinu) z lidí, z nichž mnoho z nich v něm zřejmě žít nechce?

Josip Mlakić je výborný vypravěč, byť používá „jen“ tradičních narativních postupů a jeho dialogy jsou relativně úsporné. Nicméně daří se mu atmosféru zdrcenosti, zmařených či žádných nadějí a rezignace vykreslit až mrazivě.

© Jaroslav Otčenášek

Hodnocení knihy: