Už dlouho nevyplodil autor takový špalek. Už dlouho nepodrobil kruté vivisekci mravů takové množství postav. Na své autorské laboratorní sklíčko jich položil přes šedesát, jak napočítáme v úvodním orientačním výčtu. Už dlouho nenapsal tak dobrý román. Jen částečně, a spíš méně než více, za to můžeme vděčit faktu, že idea této knihy se datuje rokem 1976, jak se svěřuje v krátkém doslovu, kdy napsal první kapitolu, ale uvízl v mrtvém bodě, nechal toho a prvních pár stran pak kdesi ztratil. V 70. letech a v následující dekádě měl King možná lepší nápady než posléze, ale zase to nebyl tak špičkově vypsaný autor. Utáhne prakticky vše, hravě zvládá kompoziční úskalí mnohdy hodně propletených linií a podzápletek. Občas chrlí více slov, než je třeba, a přehušťuje své knihy tucty vedlejších, diskutabilně zbytných motivů. Jsou i zde, šest desítek postav po nich volá, ale slovní gejzíry udržel King tentokrát velmi disciplinovaně na uzdě, což při rozsahu jeho novinky udiví a dvojnásobně potěší všechny, kterým se tento jeho nešvar už začal zajídat.

Dva základní tahy románu Pod kopulí jsou přímé a jasné. První je povahy technologické: odkud se vzal záhadný, průhledný a omezeně i průstupný dekl, který zničehonic pokryl americké město Chester’s Mill, jakýsi upgrade Kingova „domovského“ Castle Rocku? Kdo ho na město posadil a za jakým účelem? Z čeho je utvářen? Jak se ho zbavit? Jak se zpod něj dostat na svobodu? Tahle poslední otázka se už dotýká druhého tahu románu, pro Kinga, který nepíše primárně sci-fi, ale studii lidského chování v extrémních, třeba i mysteriózních podmínkách, podstatnějšího.

Ten se větví do desítek vlásečnic a technologický problém, záhadnou kopuli, často zatlačuje do pozadí. Hlavní ose románu posloužila jako katalyzátor: v malém městě spustila dění, na jehož další vývoj už má nepříliš podstatný vliv. Chvílemi na ni zapomíná čtenář, stejně jako na ni zřejmě zapomínají i aktéři neobvyklého dění.

Ti čelí protivníkovi snad ještě záhadnějšímu, než je nepochopitelná kopule. Ano, sama její existence komplikuje vězňům pod ní víc a víc život, a pokud to takhle půjde dál, způsobí jeho konec: docházejí pod ní potraviny, vzduch se nejprve enormně zahřívá a pak začíná ubývat, hrozí věčný soumrak, jak se na kopuli zvnějšku usazuje prach a zplodiny. Pomoc zvnějšku je neefektivní, omezená. Nejlítější boje tak obyvatelé Chester’s Mill záhy svádějí mezi sebou a také sami se sebou.

V živném roztoku na Kingově laboratorním sklíčku vypukne mezi sledovanými živočichy pravé peklo, charakterizující boj o holé přežití. Z někdejších přátel se stávají nepřátelé, ale i naopak, tvoří se kliky, aliance, narůstají spory na základech prostě lidských, ale i mocenských, ideologických. Pro postavu Jamese Rennieho, místního radního, který se v krizové situaci chopí vedení města železnou, bezskrupulózní rukou, za jejímiž činy je zřetelná mocichtivost, měl liberálně smýšlející King evidentní vzor: psal knihu převážně v roce 2008, v posledním roce vlády George W. Bushe. Podle některých, kteří to v tom chtějí vidět, mínil svůj román i jako varování, kam by se mohla ubírat Amerika, kdyby – dohnaná k tomu extrémní situací – podlehla vládě silné ruky a rezignovala na demokratické principy.

King je však zdatnější hororista, snovač makabrózních situací, než politický analytik či dystopista. Šedesátka hlavních postav se v jeho režii brzy zredukuje: umírají houfně, vlastní hloupostí i vlastním hrdinstvím, a někteří umírají strašlivě. Umírají zlí, ale bez soucitu i ti dobří. Ze stránek stříká krev, lezou vnitřnosti, stříkají mozky. Tohle King rovněž umí, a s velkou elegancí, působivě.

Happy end? Čtenář se ho dočká a s ním i decimovaná hrstka zachráněných obyvatel města. Všichni se dočkají i vysvětlení záhadného jevu. Není až tak podstatné a ve světle dění na předchozích stovkách stránek se zdá až lehce za vlasy přitažené. I někdo jiný než King našel zálibu v laboratorním pozorování tvorů v mezní situaci, ale on z toho vytěžil víc.