Britský spisovatel James Graham Ballard (1930–2009) se ve svých románech (česky vyšlo osm knih) s oblibou pohyboval na hraně sci-fi žánru, kterou však obvykle překračoval jen velmi málo. Tradičním kulisám sci-fi se spíše vyhýbal a nejvíc ho proslavily knihy, jež s tímto žánrem nemají nic společného: provokativní román Bouračka z roku 1973 o lidech, kteří nacházejí zalíbení v sebedestrukci v automobilech, a autobiografická kniha o mládí v japonském internačním táboře v době druhé světové války Říše slunce (1984). Obě za svou popularitu vděčí i filmovým adaptacím, první zfilmoval David Cronenberg v roce 1996, druhou Steven Spielberg v roce 1987.

Ballardovým nejoblíbenějším žánrem zejména v počátcích (první román publikoval v roce 1961) byl ovšem příběh odehrávající se ve světě po nějaké velké až globální apokalypse. To je i případ románu Hello, Ameriko! (1981). Hlavní hrdina, ambiciózní mladík Wayne, se jako černý pasažér dostává do expedice, kterou vypravily evropské země v čele s vládou v Moskvě. Expedice míří do Ameriky, z níž je vylidněná poušť. Ballard si dlouho pohrává s líčením světa poté, co došla ropa a lidstvo se vrátilo k uhlí jako hlavnímu zdroji energie. A i toho uhlí je dost málo. Jednotliví členové expedice, formálně vedené ruským komisařem, přitom mají každý své vlastní plány, které se postupně začínají křížit. Zhruba v polovině se však kniha láme, Ballard během pouti od New Yorku na západ vyhrotí konflikty mezi členy výpravy, skupina se za dramatických okolností rozpadá. Wayne se brzy nato setkává v ruinách Las Vegas s hrstkou lidí, kteří využívají zbytky zachovaných amerických technologií a namísto pouště si užívají tropické vegetace. Jejich vůdcem je nevyzpytatelný muž jménem Manson s rysy spíše pološíleného Kurtze z Conradova Srdce temnoty. Wayne váhá mezi obdivem a revoltou, nakonec jím však smýknou události, aniž by vlastně cokoliv podnikl.

Ballard je suverénní vypravěč, který navíc neplýtvá slovy. Své postavy ale tentokrát nechává jednat příliš zkratovitě a nenamáhá se s vysvětlováním jejich motivací. Častokrát naznačí počínající vztah (rivalský, nenávistný, přátelský či milostný), ale po pár kapitolách na něj zapomene a žene Waynea za dalšími objevy pozůstatků zaniklé globální velmoci. Ze všeho nejvíc ta kniha připomíná staré dobré – a z dnešního pohledu trochu naivní (což jim neubírá na půvabu) – verneovky. Také zde se vydává nesourodá skupina do neznáma, kde číhá kdosi mocný, kdo to v hlavě nemá úplně v pořádku. Také zde se setkáme s nejrůznějšími neobvyklými (parními!) automobily či dokonce letadly, ve finále se objeví dokonce malá armáda robotů s tvářemi amerických prezidentů. Ale vše je jen letmo nahozené, autor těká mezí líčením pustiny, reminiscencemi na to, jak k tomu došlo, dialogy úsečnými i filozofujícími a sem tam nějakou akcí.

Hello, Ameriko! postrádá výraznější jednotící zápletku, Wayneův příběh se kupředu ubírá jednoduše a bez napětí. Zmíněný Verne ohromoval své čtenáře technickými vynálezy, líčením jejich fungování a velkolepých rozměrů a schopností. Ballard tohle neumí nebo nechce dělat (koneckonců nikdy nebyl ten typ sci-fi autora, který by se schovával za lasery, kosmické lodě a jiné oblíbené rekvizity žánru), jeho záměrem bylo nejspíš ukázat pochmurnou vizi budoucnosti Ameriky. S odstupem téměř třiceti let však tato vize postrádá originálitu. Ostatně zeměkouli jako nehostinnou poušť vylíčilo již mnoho autorů před Ballardem, on sám v roce 1964 románem The Burned World, do češtiny nepřeloženým. Možná, že v době vzniku mohla kniha Hello, Ameriko! působit jako varovná metafora pro společnost, která zvesela plýtvala energetickými zdroji. Od té doby už takových literárních nebo filmových varování vzniklo mnoho, často s chytlavějším příběhem.

Koho začne nudit představa Ameriky převrácené naruby – tedy že na východním pobřeží je poušť a v Nevadě džungle, toho může omrzet i čtení Ballardova románu. Zastaralé jsou i narážky na americké i globální reálie počátku 80. let. Postkatastrofická sci-fi je žánr dodnes oblíbený zejména u scenáristů počítačových her. Těm, kteří nejsou jeho fanoušky, lze místo Hello, Ameriko! doporučit spíše McCarthyho Cestu.