Román o dějinách, provozování a návratu anglické magie
Clarke, Susanna: Jonathan Strange & pan Norrell

Román o dějinách, provozování a návratu anglické magie

Úspěšný debut Susanny Clarkové z roku 2004 vyšel konečně česky, a to hned ve dvou provedeních (stejně jako v originále): s černou, nebo bílou obálkou. Proč?

Úspěšný debut Susanny Clarkové z roku 2004 vyšel konečně česky, a to hned ve dvou provedeních (stejně jako v originále): s černou, nebo bílou obálkou (jinak se knihy samozřejmě neliší); čtenář si tak může vybrat, které obálce dá přednost. A po dočtení obsáhlého románu pochopí, proč. Možná by se nyní přidal na jinou stranu…? (Černá, nebo bílá magie? Strangeovci, nebo norrellovci?)

Susanna Clarková a její románová prvotina
Susanna Clarková (*16.11.1959 v anglickém Nottinghamu) je dcerou metodistického pastora. Vystudovala v Oxfordu a pracovala jako redaktorka v několika nakladatelstvích. V letech 1990-1992 učila angličtinu v italském Turíně a ve španělském Bilbau. Po návratu do Anglie začala pracovat na svém prvním románu. Dokončila jej až o deset let později. Během psaní prostudovala obrovské množství nejrůznějších pramenů z historie, magie či vojenství a pro svůj román stvořila svébytné a propracované universum plné odkazů na smyšlené knihy a osobnosti i skutečných událostí a osob z doby, kdy se odehrává děj (první čtvrtina 19. století). Román Jonathan Strange & pan Norrell (Jonathan Strange & Mr Norrell) vyšel v říjnu 2004 (autorka tak debutovala vlastně velmi pozdě, až v pětačtyřiceti) v nakladatelství Bloomsbury (to vydává také Harryho Pottera, a i proto začal být román S. Clarkové označován – dost nepřesně a pouze kvůli reklamě – za „Harryho Pottera pro dospělé“). Nakladatelství investovalo do masivní kampaně a rozeslalo neuvěřitelných 1250 recenzních výtisků. Z knihy se brzy stal bestseller, ačkoli ne všechny recenze byly nadšené.

Hodně pro knihu udělal spisovatel Neil Gaiman, který ji velmi chválil na svém blogu („…bezesporu nejlepší anglický fantastický román za posledních sedmdesát let. Je vtipný, dojemný, děsivý, nadpřirozený, praktický a magický… rozkoš pro čtenáře… tento román je od začátku až do konce nefalšované potěšení…“). Filmová práva zakoupilo studio New Line Cinema, které se proslavilo úspěšnou adaptací Tolkienovy trilogie Pán prstenů; v současné době je již hotov scénář, který napsal známý anglický dramatik a scenárista Christopher Hampton (mj. nositel Oscara za scénář k filmové adaptaci vlastní hry Nebezpečné známosti podle románu Choderlose de Laclos, 1988; právě nyní se dokončuje film Pokání podle románu Iana McEwana, k němuž Hampton také napsal scénář – premiéra ve Velké Británii je plánována na 14. září 2007); žádné další podrobnosti o chystaném filmu podle Clarkové však zatím nejsou známy. Román získal množství ocenění nebo nominací na prestižní ceny: Guardian First Book Award (shortlist), Whitbread Book Award (Best First Novel – shortlist), British Book Awards (Literary Fiction Award – shortlist; Newcomer of the Year Award), Hugo Award (Best Novel), World Fantasy Award (Best Novel).

Ještě než Clarková román dokončila a vydala, napsala také několik povídek (první byla uveřejněna v roce 1996), které později shrnula do knihy The Ladies of Grace Adieu and Other Stories (2006, Dámy z Grace Adieu a jiné povídky; obsahuje celkem osm povídek, z nichž sedm bylo předtím publikováno časopisecky). V současnosti spisovatelka pracuje na dalším románu, jehož děj se odehrává ve stejném světě jako první román, ale začne o pár let později; nepůjde však o pokračování. Jak řekla autorka v jednom rozhovoru: „V první polovině devatenáctého století se cítím jako doma a nemám v úmyslu tu dobu opustit.“ Doufejme jen, že po úspěchu prvního románu nebudeme na ten další čekat příliš dlouho.

Návrat magie do Anglie
Děj obsáhlého románu Jonathan Strange & pan Norrell se odehrává od podzimu 1806 do jara 1817 většinou v Anglii, hlavně v Londýně, ale i na jiných místech, zejména v Portugalsku, Španělsku, Belgii a Itálii. Nejprve se seznámíme s panem Gilbertem Norrellem, který se objeví jako praktický mág v Yorku v době, kdy již byla praktická magie v Anglii považována za ztracenou a existovali jen mágové teoretičtí. Starý, samotářský, záhadný, nesdílný pan Norrell vlastní obrovskou sbírku knih (autorka rozlišuje "knihy o magii" a "knihy magie" a Norrell přirozeně vlastní všechny "knihy magie" a těmi druhými víceméně pohrdá) a všechny ohromí tím, že nechá promluvit a oživnout sochy v yorské katedrále. Zdá se, že magie se vrací do Anglie.

Pan Norrell se vydá dobýt svět do Londýna. Je přesvědčen, že magie má sloužit lidstvu, že má být „dobrá“, tedy bílá. Nabídne své služby vládě, ale ta pro něj nejprve nemůže najít žádnou práci (velmi komická kapitola). Později přece jen uspěje, avšak musí se kvůli tomu dopustit kouzla toho druhu, jakému se vždy chtěl vyhnout: musí při něm povolat na pomoc elfa. A tím rozpoutá něco, o čem zpočátku nemá ani tušení a co se má stát později osudné nejen jemu, ale i mnoha dalším osobám. Především pak jeho žákovi, nadanému, ba geniálnímu mladíkovi Jonathanu Strangeovi, s nímž se později seznámí a poněkud překvapivě se stane jeho mistrem.

Zpočátku se jejich vztah vyvíjí dobře, ačkoli Norrellovi vadí, že je Strange ženatý („Mágové se vůbec nemají co ženit.“), a Strangeovi zase, že je jeho mistr poněkud tajnůstkářský a nedává mu číst všechny knihy, které by číst měl a chtěl. Jak už to tak bývá, mezi učitelem a žákem to postupně začne čím dál víc skřípat, žák chce poznat víc a víc a chce se stát lepším než jeho učitel, a tak musí dojít k nevyhnutelné roztržce. Strange odcestuje do Portugalska, kde lordu Wellingtonovi pomáhá svými kouzly v tažení proti napoleonským vojskům, později zasáhne i v bitvě u Waterloo, kdy je Napoleon Bonaparte definitivně poražen. Především ho však láká magie temná, černá, magie dávného mága Johna Uskglasse zvaného Král Havran, jehož postavu se pan Norrell snažil z anglické magie vymýtit. Strange začne psát knihu Dějiny a provozování anglické magie a vydá se na nebezpečnou, osudovou cestu, jíž se však nemůže vyhnout a která směřuje ke střetnutí s panem Norrellem i s elfem, kterého Norrell před lety vyvolal…

Strangeovci a norrellovci
Na románu nás může uchvátit mnohé: nesmírně bohatý, doslova nabitý děj, který ospravedlňuje rozsah knihy; množství pozoruhodně vykreslených, dobře zapamatovatelných postav; propracovaná zápletka pomalu spějící k velkému a napínavému finále; do detailu propracovaný svět, uměle, ale dokonale uvěřitelně (i přes ta kouzla) stvořený; množství historických detailů a zajímavostí (např. z vojenské oblasti – jsme v době napoleonských válek a je zajímavé podívat se na tuto dobu z hlediska Angličanů bojujících proti Napoleonovi) i nenásilného, spíše vtipně ironického „vměšování“ magie do dějin (Strange pomocí kouzel např. přemístí na chvíli Brusel do Ameriky kvůli přesunu vojsk); bohatá autorčina představivost v líčení kouzel a v budování fantastického světa za zrcadly, Králových cest či elfí Férie i v jakémsi líčení alternativní historie magie i Anglie; nenásilné a skoro logicky působící propojení historického a fantastického románu; gradující zápletky; čtivý, vtipný, lehký styl připomínající zejména romány Jane Austenové (která zemřela právě v roce 1817 a do té doby vydala své vrcholné romány), jimiž se inspirovala jak Clarková, tak překladatel Viktor Janiš; je to také román o knihách, o čtení, o studiu knih, o lásce ke knihám, která může být vášní i posedlostí; autorka stvořila celý svět knih o magii a knih magie, z nichž rozsáhle cituje, odkazuje na ně a píše o nich nebo o nich postavy diskutují, hledají je, čtou a čerpají z nich. Především je však sympatické to, že magie je tu jaksi přirozená, nenásilná a dobře rozlišená na tu dobrou a temnou, přičemž charaktery ústředních postav Norrella a Strange nejsou tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát – vypravěč je sice vševědoucí, ale přece jen si zachovává jisté tajemství, v němž pak spočívá i čtenářské napětí a nejistota; magie je tu navíc sympatická tím, že vůbec není jednoduchá, ale naopak velmi složitá („Kdo to jen řekl, že mág musí být rafinovaný jako jezuita, odvážný jako voják a duchapřítomný jako zloděj?“).

Jak sama autorka zdůrazňuje, klíčová je věta jedné z postav: „Magie! O magii mi ani nemluvte! Je jako všechno ostatní, plná překážek a zklamání!“ Kouzlit nemůže každý. Kouzlení předchází léta pilného studia knih. Kouzla jsou složitá a ne vždy se úplně zdaří. Stará kouzla se musí kombinovat s jinými a vylepšovat se. Mnohá vůbec nefungují nebo jsou v knihách popsána tak, že jejich praktické provedení není možné. A mnohá jsou hrozivá nebo je k jejich provedení potřeba přivolat na pomoc elfa, což je vždy velmi nebezpečné.

Román má typicky anglický humor a jakési „gentlemanství“, které se projevuje i v přístupu k magii („Může mág zabít člověka magií?“ – „Mág by nejspíš mohl, ale gentleman nikdy.“) Také konec románu není rozhodně happyendem; současně však román nekončí ani tragicky. V závěru se skupina postav rozdělí na dvě části, na strangeovce a norrellovce. Také čtenář se může rozhodnout, na čí stranu se přidat.

Co nás naopak nepotěší? Za sebe mohu říci, že to byly spíš drobnosti, např. časté poznámky pod čarou, mnohdy i velmi rozsáhlé, které jsou sice obsažné a zajímavé, ale občas narušují a zpomalují plynulost vyprávění – jako by se autorka nemohla odhodlat něco přece jen obětovat anebo to plynuleji včlenit do vyprávění. Na škodu pak může být i přece jen velký rozsah románu, který možná mnohé potenciální čtenáře odradí. Kniha je sice dějově opravdu nabitá (až je někdy škoda, že se naopak autorka u mnohého nemůže zastavit na delší dobu), ovšem takřka nikdy rozvleklá (až na některé již zmíněné poznámky), a také tempo všech tří dílů je vzácně vyrovnané, přičemž v závěru jen pomalu, až je to nesnesitelné (ale příjemně!), na tempu kniha nabírá, jak se blíží vyvrcholení a vysvětlení (přičemž opět sympatické je to, že Clarková nemá potřebu dovysvětlovat vše, románu naopak zůstává jisté tajemství a nejasnost, ne však nelogičnost, plynoucí i z nejednoznačného rozuzlení). Zarytým příznivcům fantasy možná bude román připadat málo fantastický, málo magický a příliš „historický“; a naopak milovníkům historických románů (vedle napoleonských válek, lorda Wellingtona a bitvy u Waterloo se tu v rozkošné kapitole setkáme i s tehdejším anglickým králem Jiřím III., který byl šílený, a s řadou dalších skutečných postav, např. s lordem Byronem, s nímž se Strange seznámí při svém pobytu v Itálii a dokonce ho částečně inspiruje pro postavu mága v jeho Manfrédovi…) zase možná bude vadit přítomnost magie, která ve třetí části knihy přece jen převáží nad realitou, jisté pozměňování dějin (alternativní historie) a důraz na magii jako podhoubí všeho, co se v Anglii za posledních tisíc let událo. Také naše představa o elfech, jak je známe z Tolkiena, musí jít stranou (velmi poetické je, že hlavní zloduch románu, elf, jehož vyvolal Norrell, je nazýván „gentlemanem s vlasy jako chmýří bodláčí“).

Autorce se mistrovsky podařilo vnést ironii do situací, které už by byly na pokraji uvěřitelnosti a mohly by působit i směšně. Clarková má dar vyprávět lehce ironicky i tajemně a vtáhnout čtenáře do děje opravdu tak, že se od tlusté (a těžké!) knihy nemůže skoro odtrhnout. Kdo se nechá vést příběhem a kdo má sám bohatou představivost, bude odměněn krásným zážitkem, který vskutku nemá daleko k nadšení Neila Gaimana. Domnívám se, že kladů má tato zdařilá kniha rozhodně víc než případných záporů. Je totiž nejen zábavná, čtivá a napínavá a bohatá dějem i jazykem, ale i poučná, dokonale zkonstruovaná, a přesto psaná lehkou rukou; je znát, že autorka knihu promýšlela do detailů, že jaksi s psaním nespěchala a vyhnula se tak nelogičnostem či trapasům, že si dala práci s historickými detaily i s líčením magie jako něčeho složitého, krásně tajemného a v podstatě stále nebezpečného, co se každou chvíli může vymknout z rukou svému pánovi a stát se mu špatným sluhou.

Kniha je pěkně vypravená i na pohled: od zvoleného písma přes nevtíravé černobílé ilustrace Portie Rosenbergové až po obě nápadné obálky. Také redakční práce je nebývale kvalitní. A pak je tu samozřejmě překlad Viktora Janiše, který je jedním slovem vynikající: čtivý, plynulý, jazykově bohatý, inspirovaný skvělými překlady románů Jane Austenové z pera Evy Kondrysové; přitom překladatel musel překonat řadu problémů, jak o tom píše i na webových stránkách, které český nakladatel k románu připravil (zde najdeme i další zajímavosti); překonal je a na výsledku je to znát.

Komu přijde Harry Potter přece jen příliš dětský, koho ani většina současné fantasy literatury neuspokojuje, kdo hledá fantasy inteligentně a vtipně napsanou fantasy třeba i přesahující rámec žánru (skutečně příhodnější je označení fantastický román, které použil i Neil Gaiman, a novel of fantastic), pak by měl sáhnout právě po románu Susanny Clarkové. Spojení obou žánrů – fantastického a historického románu, který je zde i přes přítomnost magie pojat velmi realisticky – může mnohé nadchnout.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Viktor Janiš, Alman, Brno, 2007, 704 s.

Zařazení článku:

fantasy

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Milan Valden,

Gregorovi: Informace z recenze o pokračování Strange a Norrella je samozřejmě stará, autorka román nedokončila a vzhledem k její nemoci (únavový syndrom) trvalo dlouho, než přišla s novou knihou, ta vyšla až loni a u nás letos - Piranesi, vydalo Argo v překladu Viktora Janiše. Piranesi ale nemá se Strangem a Norrellem nic společného...

jakub,

Ano, kdysi uváděla, že chce napsat přímé pokračování Strange a Norrella, ale mělo to být zaměřeno na nové hrdiny z nižších sociálních vrstev, pokud vím, od té doby moc nepokročila (hlavně kvůli své nemoci)... něco málo je k tomu na anglické wikipedii.

Gregor,

Z recenze: "V současnosti spisovatelka pracuje na dalším románu, jehož děj se odehrává ve stejném světě jako první román, ale začne o pár let později; nepůjde však o pokračování." Chápu správně, že autorka román nikdy nedokončila?

iliteratura,

jméno v databázi opraveno, děkujeme za upozornění. jš

Jan Vaněk jr.,

Titulek je špatně, bez přechýlení se píše jen Clarke, ne Clark (takže, nakolik si vzpomínám na Mluvnici češtiny, by dost možná i česky měla být Clarkeová, ať si nakladatel tvrdí, co chce).

Franny,

Já tedy nevím, ale po té masivní kampani, co probíhala, jsem čekala mnohem víc - a ve finále mě knížka celkem zklamala. Není určitě špatná, ale není ani fascinující.

René,

S článkem se nedá než souhlasit. Mě Clarková nadchla i když fantasy téměř nečtu. Možná právě díky ní se to změnilo a já si koupila i Naomi Novikovou - Draka Jeho Veličenstva. V něčem jsou si obě autorky hodně podobné, mistrně mísí žánr historického románu s fantasy, nemilosrdně nás vtáhnou do svých světů. Každopádně z nich odcházíme okouzleni..