Marcelle o životě Aselly
Jeroným: Výbor z dopisů, přeložil Jiří Šubrt, Praha, Oikúmené 2006

Marcelle o životě Aselly
(Dopis 24)
1. Nikdo ať mi nevyčítá, že ve svých dopisech někoho chválím nebo kárám. Odsuzování špatných lidí je totiž výstrahou ostatním, a naopak vychvalování těch nejlepších je pobídkou dobrým v jejich usilování o ctnost. Předevčírem jsem se stručně zmínil o blahoslavené Lei a hned mě bodlo u srdce a napadlo mě, že když jsem velebil druhý stupeň cudnosti, nelze pomlčet o panenství. A tak ti musím něco málo vyložit o životě naší Aselly.  Žádám tě ale, abys tento dopis nečetla před ní – těžce totiž nese, když ji někdo chválí. Spíše se hodí předčítat jej mladičkým dívkám jako příklad hodný následování a jako vzor jednání, který by se jim stal normou dokonalého života.

2. Ponechám stranou, že se jí dostalo požehnání už v matčině lůně, dříve než se narodila, že se jejímu otci ve spánku zdálo, jak mu na míse ze zářivého skla, průzračnějšího nad jakékoli zrcadlo, podávají pannu, a že sotva odrostla dětským plenkám – nebylo jí tehdy víc než deset let –, byla zasvěcena slávě své budoucí blaženosti. Vše, co předcházelo porodním bolestem, budiž projevem milosti. Vždyť i Jeremjáše posvětil Bůh znalý věcí budoucích ještě v matčině lůně, z jeho popudu se i Jan pohnul v matčině břiše a Pavla vyvolil ještě před stvořením světa, aby hlásal evangelium jeho Syna.  Přejdu tedy hned ke způsobu života, který si ve svých dvanácti letech sama vyvolila, osvojila a pevně se jej držela a který nejen začala, ale také v potu tváře dovedla ke zdárnému konci.

3. Zavřena mezi čtyřmi stěnami jediné komůrky užívala si širého prostoru ráje. Tentýž kousek země jí sloužil jako místo k modlitbě i odpočinku. Půst jí byl zábavou a hladovění osvěžením. A když byla nucena přece jenom něco pozřít, ne z touhy po jídle, nýbrž kvůli fyzickému vyčerpání, vystačila si s chlebem, solí a studenou vodou, jimiž hlad spíš roznítila než utišila. Málem bych však zapomněl, co jsem měl říci už na začátku: hned jakmile se rozhodla pro tento způsob života, prodala bez vědomí rodičů svůj zlatý náhrdelník, jemuž se lidově říká murenula, protože je vytvořen z drátků stočených do kroužků a spletených na způsob řetězu. Pak se oblékla do prosté tmavé tuniky, kterou jí matka odmítala pořídit, a začala tak uskutečňovat svůj svatý záměr zasvětit se Bohu. Svým oděvem přitom dávala najevo opovržení pozemským životem, aby veškeré její příbuzenstvo pochopilo, že si to nenechá nijak vymluvit.

4. Jak jsme se už zmínili, počínala si vždy velmi zdrženlivě a držela se v ústraní svého pokoje. Nikdy nevycházela na veřejnost a nikdy se nedala do řeči s žádným mužem. Největšího obdivu si však zasluhuje to, že i se svou panenskou sestrou se vídala jen zřídka, třebaže ji nesmírně milovala. Pracovala vlastníma rukama, neboť věděla, že je psáno: Kdo nechce pracovat, ať nejí!  Stále rozmlouvala se svým Ženichem, buď prostřednictvím modliteb nebo žalmů, a k hrobům mučedníků chodila takřka nepozorována. Třebaže se těšila ze svého zasvěcení, ještě větší radost jí působilo, když zůstala nepoznána. Ačkoliv ji po celý rok živily posty a často zůstávala dva až tři dny o hladu, v období čtyřicetidenního půstu napnula plachty svého plavidla naplno a prakticky po všechny týdny nepřetržitě hladověla s radostným úsměvem ve tváři. A je to až k neuvěření, leč s Boží pomocí je všechno možné – v padesáti letech netrpí žádnými zažívacími obtížemi či střevními problémy, nemá rozlámané údy z toho, jak uléhá na holou zem, a ani její kůže, zhrublá od drsného roucha, netrpí zápachem nebo plísní. Naopak je zcela zdráva na těle a ještě více na duchu, těší se životu v samotě a uprostřed městského ruchu nalezla mnišskou pustinu.

5. To však ty víš lépe než já. Právě od tebe jsem se něco málo z toho dozvěděl; ty jsi na vlastní oči viděla, jak jí kůže na kolenou od neustálého klečení na modlitbách zrohovatěla jako kolena velbloudů. Já však vykládám jen o tom, co mohu vědět. Není nic laskavějšího nad její přísnost, nic přísnějšího nad její laskavost, nic smutnějšího nad její úsměv a nic sladšího nad její smutek. Bledost v její tváři je znakem zdrženlivosti, ne projevem vychloubačnosti. Její řeč je mlčenlivá a její mlčení výmluvné, její chůze ani rychlá, ani příliš pomalá. Stále ve stejném šatě, nedbá čistoty, je neupravená, a přece vznešená i ve své zanedbanosti. V tomto městě marnosti, prostopášnosti a rozkoší, v němž pokora přináší opovržení, si ona jediná svým způsobem života zaslouží, aby ji dobří velebili a špatní ji neměli odvahu hanět, aby ji vdovy napodobovaly, panny a vdané ženy aby ji měly v úctě, aby z ní hříšnice měly strach a kněží k ní vzhlíželi s obdivem.

In: Jeroným, Výbor z dopisů, přeložil Jiří Šubrt, Praha, Oikúmené 2006