Zvláštní radost žít
Sandro Penna: Zvláštní radost žít, přel. Vladimír Janovic, BB/art, Praha 2005
Šťastná setkání, antologie italské poezie, přel. Vladimír Mikeš, Práce, Praha 1984

Melancholie, nuda, prázdnota – to jsou časté životní pocity Sandra Penny a pozadí jeho poezie. Ale jako zářící komety na tomto smutném pozadí se míhají okamžiky, kdy se před básníkem náhle vynoří některý ze skrytých půvabů každodenní existence a on je zaznamená do kratičkých, průzračných epigramů. Narušitelem všednosti bývá obvykle krásný chlapec, který v básníkovi (homosexuálovi) probudí touhu a z chmurných myšlenek ho vynese někam do jiného a krásného vesmíru.

Často můžeme pozorovat, jak tento vzlet dělí Pennovy básně na negativní a pozitivní sloku, s odporovací spojkou „ale“ nebo „kdežto“ uprostřed. Je to i případ následující ukázky. V její první části, inspirované zřejmě častými cestami, kterými si kompenzoval nudný stereotyp, Penna přirovnává život k okamžiku probuzení ve vlaku. Cestující procitá na sedadle, cítí se polámaný po dlouhé cestě a matné světlo úsvitu a ostrý vzduch v něm okamžitě vyvolávají melancholii (panenskou, na začátku dne ještě nedotčenou). Nepříjemné probuzení však vynahrazuje krásný zážitek – přítomnost spícího námořníka. Jeho postava a blízkost přehlušují matnost a melancholii ranního probuzení a rozehrávají barvy nejen na mladíkově uniformě, ale i venku na moři:

Život… to je vzpomenout na smutné probuzení
ve vlaku za svítání: uvidět
nejisté světlo venku: cítit
v rozbitém těle panenskou, trpkou melancholii
ostrého vzduchu.

Ale vzpomenout i na vysvobození,
náhlé, a o to sladší: vedle mne
mladý námořník: modř
a běl jeho uniformy, a venku
moře, zcela svěží kolorit.

Postava námořníka, který je v Pennových básních jakousi ikonou mužské krásy, zpestřuje i následující báseň. V ní je kontrast mezi smutnou skutečností a okamžikem vytržení ještě mocnější. Do básníkovy taverny (hospody), jejíž negativní konotace spočívají v černotě, zápachu a nízkosti („na dně začouzené taverny“), po schodech schází krásný námořník („bílý“ – jakoby bílý anděl sestupoval do černého pekla). S sebou do zakouřené hospody (která je statická, neměnná jako básníkův život) mladík přináší dynamiku (svěží vítr), vůni přístavu a bělost své uniformy. Proti atributům hospody (černá barva, nízkost, kouř) jsou postaveny kontrastní atributy námořníkovy (bělost, sestoupení shora, vůně přístavu). Větru (v originále „libero vento“ – „svobodný vítr“) básník možná závidí i možnost dotýkat se námořníků, předmětů jeho touhy, možnost čechrat jim vlasy, přilepovat jim šaty na tělo tak, že vyniknou jejich svůdné tvary, a opírat se do jejich postav. „Muove il passo“ v originále totiž znamená spíše opak výrazu „vést kroky“, neboť vítr se v náporech opírá do námořníků, kteří musejí udržet krok. Básníkova představivost zde spatřuje prostor pro hru, přetahování, laškování. Námořníkovo zjevení je dokonce jakési zhmotnění dřívějších představ v básníkově vnitřním světě, na obloze jeho fantazie. Pro slovo „obloha“ Penna užil archaický a básnický výraz „firmamento“ (něco jako „nebeská báň“), který pomáhá vytvořit i na jazykové rovině ostrý kontrast mezi sprostotou hospody a andělským zjevením námořníka:

Po černých schodech do mé taverny
scházíš ty – větrem máš potřísněné rysy.
Krásné vlasy padají ti vmžiku
do očí, jež ožívaly kdysi
pod mou oblohou.

Na dně začouzené taverny
teď vítr s pachem přístavu se mísí
teď vítr, který modeluje těla
a vede kroky bílých námořníků.

Také následující báseň má dvě protikladné poloviny, tentokrát je však polarita obrácená, neboť nepřecházíme od obrazu melancholie k radostnému okamžiku, ale opačným směrem. Báseň se otevírá obrazem domácké večerní scény, kdy rodiče dávají spát unavené děti, vyzvedají si je na kolena a líbají je na dobrou noc. Nejedná se tentokrát o mimořádné zjevení, ale o běžný a opakující se rituál. Básník je však z tohoto šťastného obrázku vyloučen, jak vyplývá z dvojí opozice, jedné společenské (já x ti ostatní, tj. rodiče) a druhé prostorové (vně, na ulici x uvnitř, v teple domova). Osamělý básník se toulá po městě a nezbývá mu než plýtvat pohledy na svoje okolí – pohledy by mohly i přímo souviset s popsanou scénou a básník by tak nakukoval do oken a sledoval ukládání dětí ke spánku. Poslední dva verše jsou sarkastickým povzdechem nad vlastním osudem. K pochopení básníkova úmyslu je třeba opravit český překlad. Správným výrazem v posledním verši totiž není „přízrak“, nýbrž ekvivalent italského „mostro“, tedy „netvor, monstrum, příšera, obluda“. Stále ve zmíněné opozici já–ostatní básník přijímá odsudek společnosti nad sebou samým. On, kterému se líbí mladí, nebo dokonce malí chlapci, je v očích většinové společnosti netvor, zvrhlík a deviant. Jelikož ale své touhy neuspokojuje, musí nakonec sám sobě přiznat, že i jako zvrhlík je k ničemu:

XXVIII
Je hodina, kdy líbají se uličníci
na horkých kolenou a polospící.
Kdežto já, na dlouhých cestách pohledy plýtvající…
Já, přízrak k ničemu

Navíc si dovoluji přidat jednu krásnou Pennovu báseň, která se do výboru nedostala. V této básni autor nezůstává vně domácího prostoru, jako v minulé básni, nýbrž jednoho rána přichází do domovníkova bytu, kde jeho pohled putuje od rozestlaných postelí ke krásnému spícímu chlapci (v originále „ragazaccio“, zde žertovně hanlivý výraz jako „dareba, nezbeda“). Je to vzácný okamžik, kdy básník může nerušen pozorovat objekt touhy (vzpomeňme si na podobnou situaci s námořníkem ve vlaku). Tento první obraz je pak doplněn ještě dalším, pro nějž je vymezena samostatná sloka: z chlapcova objetí se vymaní kocourek, vyrušený básníkovým příchodem. Kocourek zde zastupuje představu přímého kontaktu s chlapcem a kromě toho je dalším obrazem něžné „mláděcí“ krásy.

Ve vrátnici nebyl nikdo.
V postelích rozestlaných pelešilo
slunce. Na odřeném stole
spal krásný kluk. 
                   Tu dole
z náručí jako zpod perutě
váhavě vylezlo mu kůtě.

První tři básně pocházejí z výboru Sandro Penna, Zvláštní radost žít, přel. Vladimír Janovic, BB/art, Praha 2005, str. 8, 13 a 44. Poslední báseň je převzata z antologie italské poezie Šťastná setkání, přel. Vladimír Mikeš, Práce, Praha 1984, str. 89.

© Jiří Špička