Jeroným: Legendy o poustevnících, Vitae eremitarum. Překlad, úvod a poznámky Jiří Šubrt. Praha, Oikúmené 2002 (Knihovna raně křesťanské tradice I), 150 str.

3. Jednoho mučedníka, jenž byl pevný ve víře a nezlomilo ho ani natahování na skřipec, ani pálení železy, přikázali potřít medem a vystavit s rukama spoutanýma za zády slunečnímu žáru, aby poté, co odolal rozžhaveným železům, podlehl bodání much. Jiného v rozkvětu mládí přikázali odvést do přelíbezné zahrady. Tam, uprostřed bělostných lilií a rudých růží, za tichého zurčení potůčku, jenž tekl poblíž, a za jemného šumění stromů, s jejichž listím si pohrával vítr, ho položili na lože z peří. A aby se nemohl vyprostit, spoutali ho girlandami spletenými z květů. Poté, co se všichni vzdálili, přišla k němu sličná nevěstka, začala ho něžně objímat a (je zločin o tom byť jen mluvit) rukama dráždit jeho pohlaví. A když ta nestoudnice probudila jeho tělesnou žádost, triumfálně na něj nalehla. Voják Kristův nevěděl, co si počít a kam se vrtnout. Odolal sice mučidlům, teď však začal podléhat chtíči. A tak si nakonec z vnuknutí nebes ukousl jazyk a plivl ho ženě, jež ho líbala, do tváře. A obrovská bolest, jež následovala, přehlušila smyslnou touhu.

4. V době, kdy se děly takové věci, osiřel ve věku šestnácti let Pavel, který žil v dolní Thebaidě. Jeho sestra již byla vdaná a po smrti obou rodičů mu zůstalo velké dědictví. Byl to vzdělaný mladík, který uměl řecky i koptsky, měl mírnou povahu a z celého srdce byl oddán Bohu. A protože vlna pronásledování ještě neodezněla, uchýlil se na vzdálený zapadlý statek. K čemu však lidská nedožene srdce hlad po penězích kletý. Sestřin manžel začal pomýšlet na to, že Pavla, jehož měl skrývat, prozradí. A ani slzy jeho ženy (jak tomu obvykle bývá), ani příbuzenský svazek, ani Bůh, jenž na všechno z výše hledí, ho nedokázaly od jeho zločinného úmyslu odvrátit. Dotíral, vyhrožoval a krutost vydával za povinnost.

5. Když to moudrý mladík pochopil, uchýlil se do pustiny v horách, aby tam přečkal pronásledování. V tom, co zprvu dělal z nutnosti, však záhy našel zalíbení. Pouštěl se stále hlouběji do pustiny, čas od času se někde zastavil, a tak pořád dál, až nakonec přišel ke skalnaté hoře, na jejímž úpatí byla nevelká jeskyně zatarasená balvanem. Když jej odvalil (taková už je lidská touha odhalovat skrytá tajemství) a hnán zvědavostí se vydal na průzkum, objevil uvnitř velký prostor nahoře otevřený k nebi. Překrývala ho stará palma, rozprostírající doširoka své dlouhé větve, a pod ní vyvěral průzračný pramen. Jen co vytryskl, hned zase zmizel úzkou průrvou v zemi, která ho zrodila. Ve zvětralé skále bylo mnoho komůrek, v nichž objevil zrezavělé kovadliny a razidla k výrobě mincí. Podle egyptských záznamů byla prý kdysi, v dobách, kdy Antonius spojil svůj osud s Kleopatrou, na tomto místě tajná padělatelská dílna.

6. V tomto příbytku, který si zamiloval, jako by mu ho daroval sám Bůh, strávil o samotě na modlitbách celý život. Palma mu poskytovala veškerý oděv i obživu. A kdyby se to snad někomu zdálo nemožné, nechť mi jsou Ježíš a svatí andělé svědky, že v té části pouště, jež se rozkládá mezi Sýrií a územím Saracénů, jsem na vlastní oči viděl dva mnichy, z nichž jeden strávil třicet let v dobrovolné samotě jen o ječném chlebu a kalné vodě, a druhý, jenž se nechal zavřít do staré nádrže na vodu (Syřané jí ve své mateřštině říkají gubba), vystačil s pěti fíky na den. Takové věci se zdají neuvěřitelné jen těm, kdo nevěří, že pro věřícího není nic nemožné.

7. Ale abych se vrátil zpět ke svému tématu. V době, kdy Pavel dovršil stotřináctý rok svého nebeského života na zemi, zdržoval se v jiné části pouště Antonín, jemuž tehdy bylo devadesát let. Jednou Antonínovi přišlo na mysl (jak sám často říkal), že je jediným dokonalým poustevníkem, který se v poušti usadil. Avšak v noci, když odpočíval, mu bylo ve snu odhaleno, že hlouběji v poušti žije ještě jiný mnich, mnohem dokonalejší, a že se za ním má vypravit. Hned za rozbřesku, podpíraje holí své vetché údy, vydal se důstojný stařec na cestu, aniž znal její cíl. Den již žhnul poledním žárem, on se však neodchýlil od směru, kterým se vydal, a říkal si: „Věřím, že mi Bůh ukáže mého spoluslužebníka, jak mi slíbil.“ Sotva to dořekl, spatřil zvláštního tvora, napůl člověka, napůl koně, jemuž básníci dali jméno hippokentauros. Při pohledu na něj se pokřižoval znamením spásy a takto obrněn ho oslovil: „Hej ty, kde bydlí onen služebník Boží?“ Kentaur se pokusil o přátelskou odpověď, ale z jeho štětinaté tlamy namísto srozumitelné řeči vycházely jen jakési lámané zvuky. A tak jen cosi barbarského zamumlal a nataženou pravicí ukázal žádaný směr. Pak prchl širou plání v divém kvapu, až zmizel z dohledu Antonínových užaslých očí. Zda to bylo jen mámení ďábla, jež mělo Antonína vyděsit, nebo to zvíře zrodila poušť bohatá na podobné nestvůry, tím si nejsem jist.

8. Užaslý Antonín pokračoval ve své cestě a v duchu přemítal nad tím, co viděl. Netrvalo dlouho a ve skalnatém údolí spatřil nevelké stvoření připomínající člověka, které mělo zahnutý nos a rohy na čele a jehož spodní část těla přecházela v kozlí nohy. Při pohledu na něj se jako správný bojovník chopil štítu víry a oděl pancířem naděje, nicméně zmíněný tvor mu na znamení míru podával datlové plody jako jídlo na cestu. Když to Antonín zjistil, zastavil svůj krok a zeptal se ho, kdo je. Na to se mu dostalo této odpovědi: „Jsem smrtelník a patřím k obyvatelům pouště, jež pohané klamaní všelikými bludy uctívají pod jmény fauni, satyrové a inkubové. Jako vyslanec svého lidu tě prosím, aby ses za nás přimluvil u našeho společného Pána, o němž víme, že kdysi přišel spasit svět, a jehož hlas se šíří po celé zemi.“ Při těch slovech se začaly stařičkému poutníkovi řinout po tváři v hojných proudech slzy jako projev nesmírné radosti v jeho srdci. Těšil se z Kristovy slávy a zkázy satana a zároveň se divil, že rozumí řeči onoho tvora. Pak udeřil holí do země a zvolal: „Běda ti, Alexandrie, jež obludy namísto Boha uctíváš. Běda ti, město-nevěstko, do něhož se sbíhají démoni z celého světa. Co na to řekneš? I zvířata mluví o Kristu a ty uctíváš místo Boha obludy.“ Než stačil domluvit, zmizelo to rohaté stvoření, jako by mělo křídla. A kdyby se snad někdo zdráhal tomu uvěřit, je dosvědčeno (a každý to mohl vidět na vlastní oči), že za Constantiovy vlády byl podobný tvor živý přivezen do Alexandrie a ukazován jako velká podívaná. Jeho mrtvé tělo naložené do soli, aby na slunečním žáru neshnilo, bylo později dopraveno do Antiocheie, aby si je mohl prohlédnout i císař.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Jeroným, O sv. Pavlovi, prvním poustevníku, přel. Jiří Šubrt. In: Legendy o poustevnících, Praha, OIKOYMENH 2002, str. 47-53 (vypuštěny poznámky).