Ke svým veršům

Když básník začíná recitovat své verše, posluchači očekávají, že jim bude recitovat o sobě. Jsou pak celí v rozpacích, když místo, aby od autora slyšeli něco obyčejného o něm, slyší najednou verše o sobě samých. Začínají se vrtět na židlích, tváří se nechápavě, mračí se a hned mají ve všem jasno: „Tohle není žádná poezie“. Ve verších, které jim básník recituje, poznají sebe a všechny ty obhroublé měšťáky, kteří jsou všude kolem. Ženy a dívky, které čas od času nocují v cizích mužských postelích, vzpomínají na všelijaké příhody, muži, kteří si rádi přihnou a zanadávají si, se také poznají.
Taková pravda života přivádí člověka do rozpaků, především pak ty, kteří si zvykli považovat se za znalce poezie. Jsou rozrušení a v jejich hlavách se rodí vzdor. „Tohle není poezie,“ říkají, „není v tom nic poetického.“ A někteří z těchto „znalců“ poezie říkají: poezie nesmí být hrubá, své místo v ní mají růže, bouře a slzy, a ne to, co píšete vy. A jiní: poezie musí být vlastenecká a poetická – je třeba psát o bílých břízách, o šíři země, v níž člověk žije, o lásce k vlasti a boji za lepší budoucnost. A sborově praví: co nám tu strkáte pod nos banditismus, krádeže, šejdířství, sebevraždy, ženskou prostopášnost, chlapské nadávky; ukazujete zavšivené ošetřovatelky, opilce s vodkou a slanečkem a tak dále a tak dále. Ne a ne! Poezie musí být vznešená, hrdinská, zvoucí a propagující světlou budoucnost.
Autorovi se však nechce nic proti tomu všemu namítat. Póza, výmysl a faleš jsou mu zkrátka cizí. Autora veršů zajímá tělo a krev bytí. Ukazuje vám vás, pozemšťané, jak jen mu síly a schopnosti dovolí.

13.-14. července 1975