Giacomo Leopardi: Morální dílka, překlad Zdeněk Digrin, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2003, str. 69–80

Sázka Prométheova

V roce osm set třicet tři tisíc dvě stě sedmdesát pět Diova panování dala rada Múz vytisknout a na veřejných místech měst a osad Hypernéfelu vylepit plakáty, jimiž vyzývala všechna vyšší a nižší božstva i ostatní obyvatele svrchu uvedeného města, pokud se mohou prokázat jakýmkoliv chvályhodným objevem či vynálezem z doby nedávné, či dávné, aby předložili jeho provedení, model nebo písemný popis porotcům jmenovaným zmíněnou radou. A s omluvou, že v důsledku všeobecně známé chudoby nemůže rada ukázat tak štědrou ruku, jak by si bylo lze přát, pro vítěze, jehož vynález bude shledán nejkrásnějším a nejužitečnějším, vypsala jako cenu vavřínový věnec se zvláštní výsadou, že jím smí zdobit svou hlavu ve dne i v noci, v soukromí, jakož i na veřejnosti, ve městě i za jeho obvodem, ba se znamením vavřínového věnce kolem své lbi může se dát malovat, tesat, rýt, odlévat a zpodobovat, lhostejno jakým způsobem a v jakém materiálu.
O tuto cenu se ucházelo nemálo nebešťanů pro pouhé povyražení, jehož je obyvatelům Hypernéfelu neméně třeba než obyvatelům jiných měst: soutěžili tedy, aniž prahli po onom věnci, který sám o sobě neměl ani cenu slaměného klobouku. A pokud jde o slávu, jestliže od té doby, co se dali na filozofování, začali slávou pohrdat i lidé, lze si domyslet, v jak malé vážnosti ji měli bohové, o tolik moudřejší než smrtelníci, ba podle Pythágora a Platóna dokonce jediní moudří. Z toho důvodu, což při podobném udílení cen za mimořádné zásluhy byl případ zcela jedinečný a dosud neslýchaný, mohla být cena udělena bez nátlaku a přímluv, bez tajných slibů a postranních kliček. Prvenství bylo přiřčeno třem soutěžícím: Bakchovi za vynález vína; Minervě za vynález oleje, potřebného do mastí, jichž bohové užívali po každodenní koupeli; a Vulkánovi za to, že sestrojil měděný hrnec, tzv. úsporný, jenž umožňuje uvařit cokoli na malém ohni a rychle. Jelikož se cena měla rozdělit ex equo, připadla každému vavřínová snítka: leč všichni tři se zřekli svého podílu i celé odměny. Neboť Vulkán poukazoval, že větší část dne stojí u kovářské výhně a namáhá se v potu tváře, takže by mu cokoli na čele bylo jen na obtíž; kromě toho by se vystavoval nebezpečí, že kdyby do suchých haluzí náhodou vzlétla nějaká jiskra a vznítila oheň, mohl by se popálit, ba uhořet. Minerva prohlásila, že už nese na hlavě přilbu, která by podle Homérova svědectví stačila přikrýt všechna vojska sta měst, a nemá chuť takové břemeno ještě něčím zatěžovat. Bakchus nechtěl vyměnit svou čapku a révový věnec za věnec vavřínový; přijal by jej sice rád, kdyby jej mohl vyvěsit jako znamení nad svou krčmou, jenže Múzám se nechtělo dát souhlas k takovému použití. A tak věnec zůstal v jejich společném držení.
Nikdo z účastníků soutěže nezáviděl třem bohům, kteří cenu dostali a odmítli, nikdo si nestěžoval na porotu ani nepomlouval její výrok: jen jeden jediný, totiž Prométheus, jenž obeslal soutěž vzorkem hlíny, kterou smísil a použil, aby uhnětl první lidi; v připojeném spisku podal vysvětlení o přednostech a poslání jím vynalezeného lidského rodu. Nemalý podiv vzbuzovalo, že se právě Prométheus rozmrzel pro takovou maličkost, kterou nikdo jiný - ani vítězové, ani poražení - nebral vážně. I pátrali po příčině a vyšlo najevo, že vskutku bažil ne-li po poctě, tedy alespoň po výsadě, kterou vítězství přinášelo. Jedni se domnívali, že měl v úmyslu používat vavřín jako ochranu hlavy před bouřkami; vypravuje se totiž o Tibériovi, že jakmile zaslechl zahřmění, nasadil si na hlavu věnec v domnění, že do vavřínu blesk neudeří. Leč v nadoblačném městě Hypernéfelu hromy a blesky nebijí. Jiní tvrdili, a podobá se to pravdě, že Prométheus s léty začíná ztrácet vlasy; jako mnozí jiní nesl tu ztrátu velice těžce, a jelikož Synésiovu Chválu plešatosti nečetl, nebo ho nepřesvědčila , což je jistě věrojatnější, chtěl jako později Caesar zakrýt nahotu své lebky čelenkou.
Ale abychom se vrátili k věci; jednoho dne rozprávěl Prométheus s Momem a trpce si stěžoval, že byla dána přednost vínu, oleji a hrncům před lidským rodem, jenž je - jak tvrdil - tím nejlepším, čím byl přičiněním nesmrtelných svět obdařen. Když se mu zdálo, že Moma dostatečně nepřesvědčil (nepamatuji si už Momovy námitky), navrhli, aby společně oba sestoupili a vybrali si náhodně na každém z pěti světadílů místo, kde se nacházejí lidská sídla; napřed aby se však s ním vsadil, že na všech či na většině těch míst najdou průkazné důvody pro jeho tvrzení, že člověk je nejdokonalejší bytostí ze všeho tvorstva. Momos souhlasil, a jakmile se dohodli o výši sázky, vydali se bez otálení dolů na zem a letěli nejprve do Nového světa, jenž vzbuzoval největší zvědavost už pouhým jménem, také proto, že tam dosud nevkročila noha žádného z nesmrtelných. Přistáli v severní části kraje Popayan nedaleko řeky Cauca, v místech, kde zahlédli různé známky lidského osídlení: stopy vzdělávání půdy, četné, často zarostlé a zatarasené stezky, podťaté a poražené stromy a zejména cosi, co vypadalo jako hroby, tu a tam nějakou lidskou kost. Ale ač bystřili sluch a rozhlíželi se kolem dokola, nezaslechli nebešťané nikde lidský hlas a neobjevili ani stín živého člověka. Chvíli šli a chvíli letěli a urazili mnoho mil, překročili hory i řeky a všude tytéž známky a všude liduprázdno. Jak to? Čím to, že jsou tyto kraje tak pusté, ptal se Momos Prométhea, když je zřejmé, že tu někdo žít musel? Prométheus mu připomněl přívaly moře, zemětřesení, bouře a nekonečné deště, které jsou přece v horkých pásmech běžné: a vskutku, v tu chvíli zaslechli ze všech okolních porostů, jak větvě stromů, rozhýbané závany vzduchu, roní kapky vody. Nicméně Momos nebyl s to pochopit, kde by se tu vzaly přívaly, neboť moře nebylo široko daleko v dohledu; tím méně chápal, jakým řízením osudu mohla zemětřesení, bouře a deště vyhladit všechny lidi a přitom se vyhnout jaguárům, opicím, mravenečníkům, vačicím, orlům a papouškům i stovce jiných suchozemských živočichů i ptáků, kteří se hemžili kolem dokola. Konečně v jednom rozlehlém údolí objevili skupinku dřevěných domů či chýší, pokrytých palmovým listím; každá byla obehnána kolovou hradbou: před jednou se tísnilo mnoho lidí, jedni postávali, druzí seděli kolem hliněné nádoby, zavěšené nad velkým ohništěm. Oba nebešťané na sebe vzali lidskou podobu a přistoupili blíže. Prométheus všechny zdvořile pozdravil, obrátil se k tomu, který vypadal na náčelníka, a zeptal se: „Tak co děláte?“
DIVOCH: Jíme, jak vidíš.
PROMÉTHEUS Co máte dobrého k snědku?
DIVOCH: Tady ten kousek masa.
PROMÉTHEUS Domácí, nebo divoká?
DIVOCH: Spíš domácí. To byl můj syn.
PROMÉTHEUS Zplodil jsi tele - jako Pásifaé?
DIVOCH: Jaképak tele, člověka, jako každý jiný.
PROMÉTHEUS To říkáš vážně? Jíš maso z vlastního těla?
DIVOCH: Kdepak z vlastního těla, z jeho těla. Proto jsem ho přivedl na svět a
vykrmoval.
PROMÉTHEUS Abys ho snědl?
DIVOCH: Co se divíš? Matku sním co nevidět, už není k ničemu, další děti už mi asi
nedá.
MOMOS Jako se sní slepice, když už nesnáší vejce?
DIVOCH: Chovám si ještě jiné ženské, a jak přestanou rodit, sním je zrovna tak. A tady ty otroky, co tu vidíte, myslíte, že bych je nechal naživu, kdybych od nich čas od času neměl nějaké to dítě na pečínku? Až zestárnou, sním jednoho po druhém, jestli se toho dožiju.
PROMÉTHEUS Pověz, jsou tihle otroci ze stejného kmene jako ty, nebo patří k jinému kmeni?
DIVOCH: Patří jinam.
PROMÉTHEUS Jsou z daleka?
DIVOCH: Z daleka, z daleka, jejich domy stály za potokem. V támhletěch místech to bylo, ale naši jejich ves zničili. (Dodal a ukázal prstem na nejbližší vršek.)

Tu měl Prométheus pocit, že nevím kolik očí na něho upírá týž milostný pohled, jímž kocour pozoruje myš. Aby ho nesežraly vlastní výtvory, rychle se vznesl a Momos za ním. Pojala je oba taková hrůza, že na odchodu zkazili barbarům jejich krmi onou nečistotou, jakou ze závisti chrlily Harpyje na stoly Trojanů. Ale divoši byli mnohem hladovější a mnohem méně vybíraví než druhové Aeneovi a nenechali se odradit od jídla. Prométheus, velice nespokojen s Novým světem, neprodleně zamířil k nejstaršímu světadílu, totiž k Asii. Když téměř rázem překonali prostor mezi Novou a Starou Indií, sestoupili nedaleko Agry na pole, kde se nedozírný zástup tísnil kolem jámy, v níž bylo složeno mnoho dřeva: na kraji spatřili několik lidí se zapálenými pochodněmi, kteří se chystali hranici podpálit. Na druhé straně stála na lešení mladá žena, zahalena přenádherným rouchem s nejrůznějšími barbarskými ozdobami; tančila, jásala a dávala najevo převelikou radost. Prométheus se domníval, že vidí novou Lukrécii, novou Virginii, či nějakou napodobeninu dcery Erechtheovy, Ifigénie, Kodrů, Monoiků, Curtiů či Deciů, a že se dívka na výzvu orákula dobrovolně obětuje pro vlast. Když pak slyšel, že důvodem oběti je manželova smrt, soudil, že žena, nejinak než Alkéstis, chce vlastním životem vykoupit život svého chotě. Dozvěděl se však, že se dává upálit jen a jen proto, že tak vdovám její kasty přikazuje zvyk, ač měla svého manžela odjakživa v nenávisti; že je opilá a že nebožtíka nečeká vzkříšení, nýbrž oheň téže hranice.
Obrátil se k tomu divadlu raději zády a vyrazil do Evropy. Cestou vedl se svým druhem tento rozhovor.
MOMOS Když ses vystavil strašnému nebezpečí, abys ukradl nebeský oheň a dal jej lidem, napadlo tě, že ho zneužijí k tomu , aby jeden druhého uvařili v kotlíku nebo aby se mohli dát dobrovolně upalovat?
PROMÉTHEUS Jistěže ne. Ale uvaž drahý Mome, že jsme až dosud viděli pouze barbary a podle barbarů nemůžeš o lidech soudit. Jedině podle civilizovaných lidí; a za nimi právě jdeme. Jsem pevně přesvědčen, že tam uvidíme a uslyšíme věci, které ti budou připadat hodné nejen chvály, nýbrž i podivu.
MOMOS Pokud jde o mne, jsou-li lidé nejdokonalejší ze všech stvoření, nechápu, proč musí být nejdříve civilizovaní, aby se sami neupalovali a nepojídali vlastní děti. Ostatní živočichové jsou přece vesměs barbaři a navzdory tomu se žádný s rozmyslem neupaluje, pouze fénix, a ten ještě ani neexistuje. Vlastními mláďaty se zvířata živí jen ojediněle, shodou okolností, ale žádné za tím účelem potomky neplodí. Navíc si uvědom, že z pěti světadílů jen jeden (a ten se svou velikostí s ostatními nedá srovnat), jeden jediný, a ještě ne celý, je obdařen civilizací, kterou tolik vychvaluješ; přiřaďme k němu několik malých kousků druhého světadílu. Jistě mi nehodláš tvrdit, že ta tvá civilizace je dovršena, že lidé v Paříži nebo ve Filadelfii dosáhli už takové dokonalosti, jaká by jejich rodu slušela. Kolik času ty národy potřebovaly, aby dospěly k dnešní civilizaci, jak dlouho musely strádat? Tolik let, kolik jich napočítáš od stvoření člověka k našim časům. A skoro žádné vynálezy, ani ty nejnezbytnější a nejužitečnější k dosažení vyšší úrovně, nevzešly z rozumu, ale ze souhry šťastných náhod. Takže civilizace je spíše dílem osudu než lidské přirozenosti. Kde takové náhody nenastaly, tam žijí národy stále ještě v barbarství, jak je vidět. A jsou přece stejně staré jako civilizované národy. Něco ti povím: jestliže člověk - barbar stojí v mnoha ohledech pod kterýmkoli jiným živočichem, jestliže se civilizace, která je opakem barbarství, stala majetkem jen malé časti lidstva, jestliže přitom i tato malá část dosáhla dnešní úrovně teprve po nesčetných staletích, a to častěji dobrodiním náhod než z jiných důvodů, a konečně jestliže tento stupeň civilizace není nikterak dokonalý, měl by ses trochu zamyslet a svůj soud o lidském rodu v zájmu pravdy trochu poopravit; například bys mohl říci, že člověčenstvo vskutku předčí všechny ostatní živočišné druhy, ale spíše v nedokonalosti než v dokonalosti; lidé ve svých řečech a úvahách si ovšem neustále pletou jednu s druhou, vycházejíce z všelijakých předpokladů, které považují za hmatatelné pravdy, ač si je sami vymyslili. Jisto je, že všechny ostatní druhy živočichů jsou dokonalé už od prvopočátku, každý svým způsobem. I kdyby nebylo zcela jasné, že člověk - barbar je ve srovnání s jinými živočichy tvor nejméně vydařený, nikdy nepochopím, proč bych měl bytost, která jako druh potřebuje nejvíce zdokonalit, což, jak se zdá, platí o člověku, považovat za dokonalejší než všechny ostatní. Dodejme, že lidská civilizace, tak těžko dostupná a snad nedovršitelná, není ještě ve světě natolik ustálená, aby nemohla zaniknout; vždyť se to opravdu už několikrát stalo různým národům, které se v tom směru dostaly na značně vysoký stupeň. Zkrátka se domnívám, že kdyby tvůj bratr Epimétheus byl předložil soudcům model, podle něhož stvořil prvního osla či první žábu, možná že by byl získal cenu, která tobě udělena nebyla. Přesto ti v každém případě rád přiznám, že člověk je vrcholem dokonalosti, jestliže se odhodláš prohlásit, že je to dokonalost, jakou světu přisuzoval Plótínos. Svět, tvrdil Plótínos, je nejlepší a naprosto dokonalý; ale právě proto, že je dokonalý, musí v sobě obsahovat i všechna myslitelná zla; a proto se v něm nachází tolik zla, kolik se ho do něj směstná. V tom smyslu bych potom souhlasil i s Leibnizem, že existující svět je ze všech možných světů ten nejlepší.

Prométheus měl na všechny tyto argumenty určitě pohotově pádnou, přesnou a logickou odpověď, ale bohužel ji nevyslovil, protože právě v onom okamžiku se octli nad městem Londýnem; když se snesli, spatřili, jak se lidé houfem sbíhají ke dveřím jednoho paláce; vmísili se do zástupu, vstoupili do domu a uzřeli tam na lůžku ležet muže s pistolí v pravici: měl prostřelenou hruď a byl mrtev. A vedle něho leželi dva hošíci, rovněž mrtví. V místnosti byla hrstka obyvatel domu a několik soudců, kteří je vyslýchali, zatímco úředník zapisoval.
PROMÉTHEUS Kdo jsou ti nešťastníci?
SLOUŽÍCÍ Můj pán a děti.
PROMÉTHEUS „A kdo je zabil?“
SLOUŽÍCÍ Pán. Všechny tři.
PROMÉTHEUS Chceš říct děti - a sám sebe?
SLOUŽÍCÍ Tak tak.
PROMÉTHEUS Och, co se to stalo? Muselo se mu přihodit nějaké strašné neštěstí.
SLOUŽÍCÍ O ničem takovém nevím.
PROMÉTHEUS Ale snad byl chudý, byl v opovržení, měl neštěstí v lásce nebo u dvora?
SLOUŽÍCÍ Naopak, byl to boháč a myslím, že si ho všichni vážili. O lásku mu nikdy nešlo a u dvora mu byli velice nakloněni.
PROMÉTHEUS Jak tedy propadl takovému zoufalství?
SLOUŽÍCÍ Z omrzelosti nad životem - podle toho, co napsal.
PROMÉTHEUS A co tu dělají ti soudcové?
SLOUŽÍCÍ Vyptávají se, jestli pán zešílel, nebo ne. Jestliže se nepomátl, připadne jeho majetek podle zákona státu. A popravdě řečeno to nemůže dopadnout jinak.
PROMÉTHEUS A pověz mi, neměl žádného přítele nebo příbuzného, komu by mohl svěřit své děti? A proto je zabil?
SLOUŽÍCÍ Ale měl, přátele měl a na jednoho se mohl spolehnout; tomu svěřil svého psa. Momos se chystal Prométheovi pogratulovat k vynikajícím plodům civilizace a k tomu, jak přispívají k spokojenosti našeho života. Chtěl mu také připomenout, že kromě člověka se žádný jiný živočich sám dobrovolně nezabíjí, ani ze zoufalství nesáhne na život svých dětí. Prométheus ho předešel; zbývající dva světadíly už vynechal a zaplatil sázku.

Ukázku publikujeme s laskavým svolením dědiců Zdeňka Digrina a nakladatelství Tichá Byzanc

koupit knihu: www.kosmas.cz